V paměti národa je Žižka zidealizovaným, zmytizovaným konstruktem plným lží, představ i pohádek

Roku 1850 představil národu František Palacký Jana Žižku jako romantického hrdinu, u jehož kvalit jako škodná v revíru číhá náboženský fanatismus, kvůli kterému se vysněný hrdina z minulosti dopouštěl válečných zločinů a bezpochyby také zločinů proti lidskosti.

Ovšem český ultranacionalismus využívající slova národních buditelů ke své existenci potřeboval něco jiného, než romantického násilníka ochotného zabít nemluvně, pokud to situace vyžaduje. Tomuto požadavku přišel naproti dnes již téměř veřejnosti neznámý historik, archivář z 19. století Václav Vladivoj Tomek, který Jana Žižku vykreslil jako bojovníka, dokonalého válečníka velikostí dosahující kvalit Hanibala, nebo Caesara, schopného, statečného, ostražitého politika jak v míru, tak v časech války, kdy krutost zůstává neodmyslitelnou součástí spravedlivé odvety…ve zkratce řečeno, Žižka byl pro Tomka nárazníkovou zdí, o kterou se tříštily nejrůznější “pražské sebranky”, které je třeba zničit jakýmkoli způsobem.

I když nacionalizující se společnost přijala Palackého zkreslenou verzi husitství, nedokonalý obraz Jana Žižky z pera nejznámějšího historika bez obtíží raději veřejnost nahradila verzí Václava Vladivoje Tomka.

Proč se zabývat těžkostmi reality, když za zády čeká ultranacionalistův vybájený nepřítel z Němec, o kterém si průměrný obrozenec myslí jenom to nejhorší. Před takovými si přeci nemůžeme hrát na nedokonalosti, protože hry na vlastenectví, tu tam zavírající oči nad projevy antisemitismu musí za každou cenu hovořit jen o tom pěkném a zaručeně velkolepém už jen kvůli tomu, že utvářející národní identita třesoucí se před jařmem národní malosti nepotřebuje černé puntíky z dávné minulosti.

Kdyby nebylo Tomka, neexistovalo by mnoho výtvarných děl a soch ztvárňujících Jana Žižku v těch nejkrásnějších a nejstatečnějších polohách. Obrozenci muže s páskou přes oko heroizovali, legionáři pod jeho prapory bojovali a obyčejní lidé s Žižkou svého času dokonce i platili.

Každý má také díky sochařskému umění Myslbeka i dalších grafiků, malířů, sochařů v hlavě ukrytou podobiznu Žižky s palcátem v rukou a bujným ořem pod zadkem…ovšem ve skutečnosti není jisté, jak Jan Žižka vypadal. Všechny obrazy jeho tváře jsou produktem romantických a ultranacionalistických představ umělců, národních buditelů z druhé poloviny 19. století.

Žižkův obraz se v průběhů staletí měnil, jeho změna se odvíjela od náboženské situace a cizích, především německých pohledů na Žižkovu osobnost. Nepřejícným obdobím zůstávala protireformace, která ke známému vůdci husitů nebyla příliš nakloněná.

Kdo ví, jak Jan Žižka ve skutečnosti vypadal. Například takový František Palacký vycházel při popisu Žižkova těla, jeho tváře, z líčení Zachariáše Theobalda, podle kterého byl vojevůdce menší, podsaditější postavy se širokými rameny a velkou hlavou,…snad jen polští pseudovlastenci nebyli nadšeni, z toho, že český hrdina z patnáctého století v představách Zachariáše Theobalda představuje mix mnoha vybájených střihů…třeba šatu polského ražení ze 17. století doplněné o buzdygan, nebo notoricky známý palcát v ruce. Nacionální socialisté se slzou vzpomínající na český fašismus a NSDAP by možná měli problém s orlím nosem, ryšavými vlasy, vousy, protože dokonalý český hrdina nemůže mít v jejich představách části těla tolikrát odmítané u příznivců antisemitismu. Tito tvorové by se nejspíš uchýlili ke Göttingenskému rukopisu, Jenského kodexu, nebo Jistebnickému kancionálu, kde je k vidění obrázek Žižky s rovným, nikoli orlím nosem a hnědými vlasy, vousy….

Ať vojevůdce vypadal, jak vypadal, stejně většina vyznavačů husitství neví moc o jeho životě. Ultranacionalisté používající romantické představy o Žižkovi jako štítu před strachem z národní malosti takové znalosti nepotřebují a ti ostatní se spokojí s tím, co je společnosti servírováno marxistickými ideology z padesátých let minulého století.

Na co se zatěžovat detaily z kontroverzní minulosti ukazující nakrásno, že i české dějiny mají své krvelačné náboženské fanatiky poplatné své době. Kdo si vzpomene na to, že jistý Johannes Ziska de Trucnow se poprvé objevuje na veřejnosti 3. dubna 1378 jako další z níže postavených šlechticů při přikládání pečetě v Českém Krumlově k listině Mikuláše Plachty z Boršova…zřejmě nikdo… a už málokdo by poukázal na to, že ani zde v tomto nejstarším záznamu nemusí jít o toho Žižku – husitského bojovníka, protože ono slovo Žižka, o jehož významu se historici stále přou, není jménem rodovým, ale obyčejnou přezdívkou, zatímco Žižkův erb s červeným rakem uprostřed je věcí reality.

Někteří si vystačí s legendami vyprávějícími příběh o Žižkově narození pod dubem, jiní si rádi počtou pohádky o tom, jak Žižka chodil s Husem do prachatické školy, aby následně další zájemci taktně přešli informaci o lapkovi z lesů ukrývajícím se před spravedlností…

Do značné míry je tragikomické, když se o husitském vůdci hovoří jako o božím bojovníkovi, neporazitelném válečníkovi, géniovi, rozhodném státníkovi…neexistují žádné prameny věrohodně popisující osobnost Jana Žižky, přesto je možné předpokládat na základě krutostí, vojenských úspěchů jaký v některých rysech Žižka byl, i když i do těchto úvah vkládáme současný, nikoli však tehdejší způsob myšlení...

Protireformace o Žižkovi přemýšlela jako o velkém heretikovi scházejícím z cesty křesťanství…třeba takový Eneáš Silvio Bartolomeo Piccolomini o Žižkovi hovořil jako o duševně zaslepeném monstru, zatímco Mistr Vavřinec z Březové o Žižkovi hovoří jako o božím rytíři, jehož si pro své knihy vytvořil, i když realita byla poněkud jiná.

Kdyby nebylo Vavřincovy Husitské kroniky, nebyl by Jan Žižka vykreslován jako čestný muž úspěšný v bojích na tento vybásněný předobraz navazovali autoři dalších literárních děl.

Rozšiřovali mýtus, přidávali do něj něco dalšího…například v Kuthenově kronice české z roku 1539 je Jan Žižka zařazen do galerie panovníků snad možná proto, že tehdejší výraz pro hrdinu – rek a latinské král – rex si jsou natolik podobné a blízké.

Kdyby Friedrich von Eckardt nenapsal první biografii Jana Žižky v časech osvícenství roku 1786, určitě i zde bychom našli úplně odlišný příběh jdoucí naproti protireformačním příběhům o monstru ďábelských rozměrů. To by také možná Kramerius roku 1818 neotiskl český překlad Eckhardtova spisu a národní buditelé by přišli o iluzi dobráka, čestného bojovníka, na níž založil své vyprávění na začátku zmíněný Václav Vladivoj Tomek.

Husitský vojevůdce jako hrdina Jan Žižka z Trocnova od druhé poloviny 19. století zaujímá význačné místo v historické paměti a povědomí českého národa. Opěvováno je neexistující, což vydrželo až do dnešních dnů.

Žižkův kult se projevoval nejen vznikem historických textů s pohádkovým obsahem, ale také velebením Žižkova jména, frekventovanějším využíváním námětu Jana Žižky ve výtvarném umění, nebo sochařství, které zažilo “boom” v druhé polovině 19. století, kdy první socha Žižky vznikla v Hořicích roku 1873. Ve všech těchto výjevech je husitský bojovník rytířem složeným z mnoha předpotopních představ. Jedna z nejznámějších soch Žižky byla ta z Tábora z dílny Myslbekovy…mistr sochař nebyl se svým dílem spokojený, a tak ho mnohokrát opravoval a poté, co socha konečně stála na piedestálu, po roce se zřítila…jako kdyby chtěla poukázat na trapnost představ, jaké o vůdci husitů máme.

Žižka se nejvíce v novinách, kresbách, sochách a dalších uměleckých projevech objevoval v 60. a 70. letech 19. století, poté roku 1884, zatímco Žižkův kult ke konci století slábl a národ se k Žižkovi neobracel v takové míře, jako tomu bylo předtím.

Až s příchodem první světové války došlo znovu k oživení Žižkova kultu, kdy podoba válečníka z děl Mikoláše Alše, nebo Adolfa Liebschera představovala základní vzor toho, jak Žižka vypadal a co všechno v sobě představoval. V paměti národa je Žižka zidealizovaným, zmytizovaným konstruktem…zkrátka představou, jakou bychom chtěli mít a k jaké bychom chtěli vzhlížet, i když novodobí historici zcela správně poukazují na fanatickou stránku Žižkova počínání, nepřesnosti a lži potulující se kolem radikální scéně blízkého fetiše, který například na sociálních sítích kecalové nenávisti obdivují každým coulem.