Oligarchy podporovaný a stále rostoucí radikální nacionalismus Ukrajině nesvědčí

Ukrajina se potácí mezi dvěma velmi nebezpečnými extrémy. Na jedné straně vystrkuje pařáty narůstající krajní pravice, aby na té další strašila mnohdy ve spolupráci s extrémistickým protějškem oligarchizace veřejného prostoru.

Místo sjednocení státu a růstu k lepším zítřkům dochází také díky válečnému konfliktu na východě v pomajdanovském období k rozdělování, borcení ekonomiky ve prospěch mocných struktur využívajících mnohdy ke svému prospěchu a růstu také dění na území obsazeném proruskými separatisty a Putinovými vojáky.

Ideologická hranice mezi liberálními a pravicovými silami, neschopnost institucionálně ukotvit moc mnoha státních úřadů dává prostor k propagaci a legitimizaci politiky radikálního nacionalismu, který poskytuje oligarchům příležitosti k vyšším příjmům a zisku většího vlivu ve společnosti, protože radikální nacionalismus nepředstavuje překážku, ale nepřímého pomocníka v zájmech bohatého oligarchy. 

Radikalizační trendy v ukrajinské společnosti jsou stále silnější. Překonávají díky ohlasu potenciálních voličů liberální politické strany, nevládní organizace nejsou schopné ve větším počtu mobilizovat veřejnost vůči xenofobním a nejrůznějším nedemokratickým náladám, jejichž kakofonii ke svému životu využívají pronacionalistické politické subjekty z místního parlamentu i mimo něj. Bylo by hezké, pokud by západní tlak cílil na konkrétní osoby, lídry politických stran i partaje samotné. Sebedestrukční plán vývoje by nemusel pokračovat, pokud by se zodpovědní rozhodli otočit kormidlo k převládajícímu liberálnímu stylu politiky.

Na Ukrajině existují dva základní směry nacionalismu. Tím prvním je „fašistická junta“ a tím druhým problematika, kterou bychom mohli označit jako „občanskou společnost“.

Fašistická junta byla propagována a podporována především odpůrci euromajdanu, proruskými separatisty a ruskou vládou. Na fašistické části nacionalismu se nacházeli hlavně nejradikálnější zastánci ukrajinského nacionalismu hlásící se k Banderovi. Byly a stále jimi jsou například politická strana Svoboda, nebo Pravý sektor.

Oba dva se mimo jiné podílely velmi aktivně na ukrajinské revoluci v roce 2014, kdy došlo k neústavnímu odvolání Viktora Janukovyče z jeho úřadu. V tomto období se ke slovu a významnému vlivu dostávají jindy marginální, okrajové části radikálů využívající revoluční chaos ke svému prospěchu, růstu, existenci ve vládě i v následujících parlamentních volbách, kdy většina stran se projevovala velmi nacionálně. Některé politické strany byly zřizovány, popřípadě napojeny na v článku již zmíněné oligarchy.

Kdyby vývoj po Majdanu pokračoval podporou liberalismu, ona „občanská společnost“ by možná našel jinou identitu, než je tomu dnes.

Špatné volební výsledky krajně pravicových stran v roce 2014 ukázaly, že tyto nenávistí překořeněné partaje nejsou schopné konkurovat oligarchy podporovanými médii, stranami, jež se samy o sobě vyjadřovaly velmi nacionalisticky. 

Ovšem ukrajinská krajní pravice má trošku jiné postavení než krajní pravice na Západě. Úspěch ve volbách je jedna věc, ale vliv zase něco úplně jiného.

Ukrajinská krajní pravice disponuje především:

  • Možností vymoci si právo na nejvyšších pozicích;
  • Polovojenskými bojůvkami, které zcela vypočítavě používá krajní pravice také k bojům na východě země, aby následně bojovými akcemi proti proruským separatistům docházelo k legitimizaci krajně pravicových stran, do jejichž struktur bojůvky patří;
  • Silným postavením a legitimitou v občanské společnosti, která vzhlíží k válečným veteránům, vojenským dobrovolníkům a aktivistům krajní pravice jako k hrdinům a nedílné součásti ukrajinského koloritu. Ozbrojené složky mohou v nejkrajnějším případě už jen svou existencí vytvářet nepřímý tlak na vládu, která následně proti krajní pravici jedná v rukavičkách;

Vytvářet si v zahraničí obrázek o síle krajní pravice pouze z volebních výsledků není zrovna dobrým nápadem. Stejně tak je hloupé myslet si, že liberálové s proevropskými názory jsou na Ukrajině něčím okrajovým. To rozhodně nejsou ani omylem. Především o politických stranách jako je Aliance a Strana lidové moci můžeme hovořit jako o skutečně liberálních uskupeních, které liberalismus nevnímají pouze jako štít, za kterým je možné dělat cokoli.

Kdyby centristicky řízené politické strany oligarchů nevyužily ke své propagaci sloganů, rétoriky a otázek radikálních nacionalistů, možná by nedosáhly vítězství a Ukrajina by se ubírala jiným směrem.

I díky této předvolební taktice došlo k přesunu politického klima k oblastem hraničícím s krajní pravicí radikálního nacionalismu, jehož obsah není jen o patriotismu jako reakci na ruskou vládu na Krymu a Donbasu.

Ukrajina byla vždy etnicky a jazykově různorodá. V historii bychom našli mnoho odkazů na konflikty se státy na Východě i Západě. Různorodě je vnímán v nejrůznějších částech Ukrajiny Sovětský svaz a spolu s tím také vztah k Rusům a Rusku, které nejednoznačný postoj a existenci sílící krajní pravice využívá k informační válce, kdy všechno státní je označované za fašistické i banderovské, i když tomu ve skutečnosti tak není.

Možná by bylo milionkrát lepší, kdyby Kyjev podpořil jednotu proti Putinově vládě napříč celým územím. Ale není jisté, zda je to v silách vlády, jejíž kladné postoje vůči Organizaci ukrajinských nacionalistů a Ukrajinské povstalecké armádě (OUN-UPA) přispívají k neplánovanému částečnému „sbližování“ s ideologií krajní pravice, která velmi ráda využije vládní politiku dekomunizace k sebepropagaci.

Oslavování OUN-UPA ohrožuje Ukrajinu hned na několika místech. Především takový postoj poskytuje „munici“ ruským dezinformacím, které záležitost v mnohem větším měřítku využijí k očernění Ukrajiny před zrakem všech fanoušků politiky Kremlu. Oslavy OUN-UPA nepůsobí příliš dobře ve vztazích s Polskem. Velké „zlo“ vytváří také politika ukrajinizace veřejných institucí a médií…i tento vládní směr hraje do karet krajní pravice, kdy se například po přijetí nového vzdělávacího zákona snižujícího používání jazyků menšin na školách ozvali Maďaři.

Rádoby vlastenecké zákony vůbec nepůsobí dobře a mnohdy bývají v rozporu s vnímáním demokracie v západní Evropě.

Na Ukrajině také chybí dialog mezi těmi, kdo nesouhlasí s politikou Kyjevu a podpůrci kyjevského stylu vlády. V oblastech na východě kontrolovaných ukrajinskou vládou se odhaduje, že je až na 30-40 % obyvatel s opačným názorem, než má Kyjev. Úvahy těchto lidí jsou opomíjeny s rétorikou radikálního nacionalismu, kdy je každý, kdo se opačně vyjadřuje označován za ruského agenta, špiona, nepohodlného občana, nevlastence. A to je rozhodně špatně.

Tento trend dehonestace odpůrců vlády Kyjev podporuje cenzurou médií; propagandou; nenávistnými vyjádřeními vládních úředníků, poslanců; právním a mimoprávním potlačováním názorů, mírových organizací a shromáždění; obtěžováním, fyzickým násilím a stíháním nesouhlasejících novinářů a opozičních médií. Takové praktiky rozhodně do demokracie nepatří.

Některé represe vůči odpůrcům vládní politiky jsou prováděny krajně pravicovými polovojenskými organizacemi, nebo stoupenci krajně pravicového šiku. Bojůvkáři z radikálních seskupení se při takových potírání odpůrců setkávají také se státními orgány, vojáky, policisty.

Vyloučením diskuse a její nahrazení nacionalismem pouze zhoršuje stabilizaci Ukrajiny jako takové. Tento přístup ke společnosti nepřispívá ani ke klidnému soužití s okolními státy. Rostoucí nacionalismus ohrožuje také boj Ukrajiny s Ruskem o území na východě země, protože militaristické skupinky krajní pravice nepatří k těm nejlépe poslušným a organizovaným. Četnost dezerce v dobách největších bojů byla vysoká…alespoň soudě podle některých veřejně dostupných statistik.

Ukrajinská politická scéna se nachází v interakci mezi konkurenčními, navzájem soupeřícími  oligarchickými subjekty, prozápadními liberálními a krajně pravicovými křídly.

Poslední dva jmenovaní byli hlavními pilíři euromajdanské revoluce.

Ideologie porevolučního radikálního nacionalismu není s největší pravděpodobností řízena elitami, mezi kterými je ve skutečnosti pouze malé množství odhodlaných radikálních nacionalistů.

Většina odborníků zabývajících se ukrajinským politickým systémem se shoduje v tom, že ukrajinská politická scéna je hybridem, ve kterém režim podporuje konkurenční uskupení vedená a mnohdy také zakládaná sítí hlavních oligarchů mezi sebou soupeřících o co největší moc v zemi.

To je také jeden z důvodů, proč je protikorupční tendence vlády nevítaná. S menší mírou zkorumpovanosti a s dostatkem protikorupčních zákonů ztrácejí jednotlivé spletence oligarchů konkurenční výhody, kdy politika kupování úředníků a zastrašování ztrácí na důležitosti.

Lidé po revoluci očekávali velké změny – revoluční reformy, které bohužel doposud, ani po několika letech od Majdanu nepřišly. Oligarchové využili zklamání lidí, zvolili cestu populismu, přiznali se k radikálnímu nacionalismu a ve své podstatě řekli a dělali to, co je nejsnazší…opisování sloganů krajní pravice a vykrádání jejich programu se v tomto scénáři mocensky vyplatí, zatímco protikorupční tématika se stává neviditelnou.

Přesun oligarchů k radikálnímu nacionalismu sice zdestabilizuje stát, ovšem v krátkodobém hledisku takový přístup nabízí oligarchům a jejich stranám obrovské výhody, jakými může být oslabení liberálů, kteří se díky tomu stávají lidově řečeno otloukánky – terči oligarchů, jež liberály častují obviněními ze spolupráce s Ruskem.

Pokud se prezident Petro Porošenko, nebo kdokoli jiný z ukrajinské politiky rozhodne ignorovat nacionalismus, poté jsou takoví lidé terčem útoků oligarchů. To je také důvod, proč vysocí představitelé ukrajinské politiky dají na slova nacionalismu.

Místní politický systém byl před euromajdanem slabý, aby se později stal ještě slabším. Armáda byla nedostatečně financována, policie na Donbasu neloajální…a to všechno využil ke svému plánu Putin, když Donbas v rozporu s mezinárodním právem ovládl. Ukrajina v takové situaci musela využít násilného monopolu bojůvkářů z krajně pravicových organizací.

Neofašisté se díky tomu stali dobrými idioty, jejichž role ve společnosti rostla a spolu s tím také jejich vliv, kterého využívali a stále využívají také oligarchové.

Přerušení ekonomických a politických vazeb s Ruskem se Ukrajina stala více závislá na financích a politické podpoře ze Západu, čehož využili liberálové hlavně k tažení proti všudypřítomné korupci. Krajní pravice ovšem z tohoto vztahu nemá obavy. Tlačí vládu do provádění své politiky, zatímco za zády oligarchové se svými radikálně nacionalisticky naladěnými stranami mají krajně pravicové bojůvky – notoricky známé bataliony, jako je například neofašismem ovoněný AZOV a řada dalších.

Radikálně nacionalistické strany oligarchů, ale také i krajně pravicové bojůvky se spojují s některými post euromajdanskými iniciativami, čímž se politika radikálního nacionalismu dostává mezi mladé a popularita radikálního nacionalismu stoupá. Frustrovaní mladí dostávají epos, který mile rádi přijmou.

Krajní pravice je spjata s občanskými skupinami ochotnými se mobilizovat vůči disidentům, politikům, autoritám…označování čehokoli, co není radikálně nacionální za proruské se stává základní mantrou budoucích slovníků, který je také přebírán zahraničními podporovateli radikálně nacionalistických sil na Ukrajině.

Krajní pravice díky tomu získává zastání u některých evropských iniciativ. Ostře protikomunistický a protiruský směr napomáhá ke sbližování s některými evropskými – proukrajinskými iniciativami, jež byly během Majdanu zakládány. Strana Svoboda zřizuje jakousi divizi – pobočku v některých evropských státech, kde jedním byla také Česká republika i s vysokým představitelem Olehem Zajnulinem, jež je na Václavském náměstí viděn ve společnosti českých promajdanských iniciativ, které později dodávají, že nevěděly, neznaly ukrajinskou politickou scénou, a tak nevědomky podporovaly ukrajinskou krajně pravicovou scénu.

V Praze jsou proukrajinskými iniciativami oslavovány krajně pravicové bataliony za hrdiny a de facto se zde v malém měřítku odehrává zbožštění radikálních nacionalistů jako statečných hochů z válek na pomezí Donbasu. I tato zahraniční podpora eskalující třeba zasláním české vlajky, podepsané některými českými aktivisty, do nemocničního pokoje šéfa Pravého sektoru svým způsobem legitimizovala radikální pravici na Ukrajině před zrakem ostatních.

Oproti tomu liberálové se na Ukrajině shromažďovali kolem nevládních organizací, nejrůznějších think-thanků. Někteří liberálové se připojili k vládním stranám, jiní vytvořili aliance s proeuromajdanskými subjekty…nicméně liberálové byli v době revoluce velmi slabí.

Tomu také napovídá složení nejaktivnějších účastníků Majdanu: na prvních příčkách stojí Pravý sektor následovaný Azovem, politickou stranou Svoboda, skupinami Samoobrany, Automajdanu, uskupením C14 a řadou dalších.

Ukrajinská krajní pravice nebo představitelé radikálního nacionalismu se snaží sebe sama „zlegitimizovat“ připomínáním tradice ukrajinského nacionálního radikalismu, s pomocí jehož se nacionalisté z minulých období pokoušeli o vznik samostatné Ukrajiny a vymanění se z nadvlády někoho jiného. 

Ke slovu radikálních nacionalistů se dostává antikomunismus, pomíjení stavu a přání veřejnosti, útoky na přítomnost ruštiny v prostředí Ukrajiny. Nedílnou součástí se stává nekompromisní konfrontace s Ruskem a odpor k proruskému obyvatelstvu. Jak již bylo v článku řečeno, díky těmto postojům si ukrajinské radikální strany získaly přízeň u některých až téměř fanatických antikomunistů a rusofobů.

Oproti tomu to mají ukrajinští liberálové mnohonásobně složitější, protože v dějinném ohledu je složité nalézt tradici ukrajinského liberalismu, jež by posléze nebyl ničen a cupován radikálními směry v zemi.

Ukrajinská identita společně s občanským národem zažívá krušné chvilky špatného, radikálně nacionálního směřování, které často kopírují organizace ukrajinských diaspor projevující náklonnost ukrajinské krajní pravici.

S nárůstem radikálního nacionalismu dochází také k nedostatečnému odsouzení vládních represí a násilí z rukou krajní pravice, které na Ukrajině má na svědomí také neonacistická skupina C14 nacházející se až moc blízko politické strany Svoboda.

Stoupenci  C14 se podílejí například na restrikcích vůči odpůrcům politiky Kyjeva. Je až k neuvěření, že právě tito neonáckové propagující rasovou čistotu na Ukrajině získali několikrát mediální podporu od naprosto solidních médií jako je BBC- Ukraine, Radio Liberty, nebo Hromadske radio.

C14 má na svědomí také útoky na minority, respektive na místní Romy. Přesto všechno tito násilníci a vrazi získávají mediální ohlas. I díky tomuto dochází k legitimizaci krajně pravicových postojů, ke kterým patří například rasismus, nebo etnická nesnášenlivost.

Ale takových případů je více. Viz europoslanec Štětina, který mnohokrát působil ve vztahu k ukrajinské extrémistické scéně více než podivně. Podobně na tom byla TOP 09, jejíž představitelé zkusili k oslovení větší části voličů účast na proukrajinských demonstracích, kde mezi hosty byli také představitelé ukrajinské krajní pravice. Určité podobné inklinace byly k vidění také u Zelených, kteří se svého času pokoušeli o něco podobného co TOP09. Za účasti českých politických stran docházelo k uctívání padlých příslušníků krajně pravicových batalionů – tzv. Nebeské setniny. Ale čeští aktivisté v podobném úsilí nebyli osamoceni.

Činnost „zahraniční divize“ krajně pravicové politické strany Svoboda nesla své poněkud prohnilé ovoce. Je velmi smutné, že se Ukrajina dala špatným, ultranacionálním směrem. Taková cesta nepomůže ničemu dobrému. Jen se oligarchové namlsají a obyčejní Ukrajinci se stanou oběťmi jejich choutek po moci. A to je velmi nebezpečné nejen pro budoucnost Ukrajiny, ale také i pro její současnost. Západ by měl více tlačit na Kyjev, aby tato země získala správný demokratický směr.