Jak šel čas, příběh o první pražské defenestraci se měnil. Komunisté ho totálně znásilnili

Pražská defenestrace je jedním ze základních kýčů průměrného ultranacionála na sociálních sítích. Nevzdělaní a nenávistí prolezlí si okamžitě představují zidealizovaný, romantikou xenofobů prolezlý obrázek, ve kterém chudý a pány sužovaný lid vyhazuje ve jménu ochrany češství z oken špatné prevíty nezasluhující si nic jiného, než smrt na dlažbě pražských ulic.

Komunistické školství podporující marxistický pohled na dějiny zanechalo v dušičkách absolventů vysoké školy života nesmazatelnou stopu a je to v jednotlivých příspěvcích na sociálních sítíchh náležitě znát. Fobici vzpomínají na 30. července 1419…sdílí kýčovité obrázky z devatenáctého století, aby si vzápětí poplakali nad tím, že dnes nic takového jako defenestrace neexistuje, protože by vyhazování politiků z oken bývalo bylo pro rudohnědé revoluce docela dobrým doplňkem utišujícím radikálovu chuť po krvi ideových nepřátel vyznávajících například principy liberální demokracie.

K trapným snům nepřímo dopomůže vzpomínková akce na Praze 2, kde si nadšenci vyhazování konšelů přijdou na své, zatímco historik zapláče jako malá holka nad rozteklou zmrzlinou. Postarší muž se obleče do rádoby historického oděvu, nasadí si pásku na oko, aby bylo na první pohled jasné, že se jedná o Žižku a nacionál jinak píšící nesmysly na Facebooku může dál snít o slávě husitů, jejichž snaky okrášluje kýče české malosti a vlastní nedokonalolsti.

Reakcí na upálení Mistra Jana Husa byl vznik husitského hnutí již na podzim roku 1415. Do čela se postavila šlechta vyjadřující svůj názor na sjezdu v Praze, kde byl šlechtici zaslán do Kostnice protestní list a došlo zde také k vytvoření branného svazu. 450 českých a moravských šlechticů zde dalo najevo, že s událostmi nesouhlasí. Následující dva roky pokračoval vzestup husitské strany, kdy se spojencem šlechty stala pražská univerzita. Ruku v ruce s tím rostly radikálnější odnože husitských spolků získávajících sympatie venkova, s jejichž velmi radikálními a nenávistnými nároky nesouhlasila šlechta.

V tento okamžik nebyla hlavním nepřítelem šlechty ani tak katolická strana, ale radikální husitské spolky. Václav IV. do dění nezasahoval, až se na konci roku 1418 mocenská situace v Čechách značně proměnila.

Radikalizace nevzdělaného venkova pokračovala, zatímco ve stejném okamžiku sílila katolická klika útočící na husitské faráře…nálady eskalovaly…radikalizovalo se taktéž obyvatelstvo ve městech, až se nakonec v roce 1419 český král Václav IV. rozhodl do dění zasáhnout tím, že nechal za konšely Nového Města pražského dosadit odpůrce husitů a na nátlak církve i bratra Zikmunda vypověděl husitské kněží z většiny pražských kostelů. Husitští kněží zůstali jen v chrámech a dalších svatostáncích jako byl ten Panny Marie Sněžné, sv. Ambrože nebo sv. Benedikta. Ale protože se většina Pražanů v té době přikláněla k přijímání podobojí, byla jejich kapacita nedostatečná. Noví konšelé proto zakázali veřejná shromáždění a kázání před kostely a snažili se vykázat husitské kněží z far. Místo uklidnění situace docházelo k pravému opaku.

Kdyby 30. července 1419 nebylo kázání Jana Želivského v chrámu Panny Marie Sněžné, zcela určitě by se dav i s Janem Žižkou nepřesunul ke kostelu svatého Štěpána na Rybníčku, který donedávna patřil husitům. Ti se kostela násilím zmocnili a tímto aktem, dá se říct, započala ta slavná první česká defenestrace.

Po násilném převzetí kostela Jan Želivský v krví zborceném místě vedl mši zakončenou přijímáním podobojí, jež mělo z přítomných smýt všechny hříchy včetně viny za spáchané násilí nemající nic společného se skutečným křesťanstvím kázaným Ježíšem Kristem z Nazaretu.

Po mši očištěni od všech hříchů se účastníci přepadení kostela přesunuli k Novoměstské radnici, kde požadovali propuštění svých uvězněných bratrů ve víře. Když konšelé odmítli, dav konšely vyhodil z oken radnice. Přivolané vojsko nezasáhlo, protože značná část z nich patřila ke kališníkům.

Král byl z dění zaskočený, nicméně vyhověl po několika dnech požadavkům davu a za konšele dosadil konšely vyhovující kališníkům. 16. srpna 1419 Václav IV. zemřel, což vedlo k další radikalizaci pražského obyvatelstva, které ve jménu hněvu a poblouznění náboženského fanatismu zaútočilo na kostely, kláštery…

Je to především smrt Václava IV. kvůli které došlo k zapálení rozbušky vedoucí do náruče husitských válek, protože ještě v červnu 1419 se dařilo bránit útokům na kostely, chrámy, ale po smrti panovníka vražedné excesy následovaly jeden za druhým.

I když je 30. červenec 1419 známý vyhozením konšelů z oken radnice, není z historických pramenů jisté, kolik těch konšelů bylo. Počet jmen z okna vyhozených je v různých historických textech odlišný, takže se na tvrzení z kronik nelze automaticky spoléhat.

Dokonce historici tápou v tom, jestli konšelé zemřeli při dopadu z oken ubiti husity, nebo zda byli zavražděni na radnici a z oken byli vyhozeni již mrtví. Pouze u konšela Řeháka je jisté, že zemřel na mučidlech.

V případě první pražské defenestrace nešlo o spontánní jednání, ale o připravovaný a plánovaný akt, kdy ozbrojený dav přichází na radnici v okamžiku, kdy tam konšelé v neděli odpoledne neměli co pohledávat.

Kdyby nebylo velmi podrobného popisu defenestrace z pera Františka Palackého, určitě by současnost o dění před radnicí moc nevěděla. Ovšem dějepisecká činnost mužíka z tisícovky není věrohodná z historického hlediska. Romantismus 19. století s košilatým nacionalismem do jednotlivých výkladů zasahuje, ničí již tak zaujaté líčení jednostranného vyprávění, ze kterého nejen Palacký vycházel. Dějepisec z předminulého století založil své vyprávění na souborech 33 kališnických textů, které později nazval jako Staré letopisy české. Dokumenty pocházejí z 15. – 17. století a zcela určitě se nejedná o jednoho autora.

Kdyby nebylo vítězství v bitvě u Domažlic, zcela určitě by neznámý měšťan z Nového Města pražského nezačal v roce 1432 latinsky sepisovat první řádky textů, ze kterých nejen Palacký vycházel.

Měšťanovy příběhy vstřícné k husitům byly nadále rozšiřované, přetvářené do podobenství kronik, do které byly přidávány příběhy dalších autorů…konkrétně o 30. červenci 1419 zde najdeme toto:

Husité se nenazývali, ani neoznačovali za husity. Tento název jim udělil teprve František Palacký, který rovněž dalšímu dílu z období husitství dal název Starý kolegiát pražský. I zde je autorem spisů z let 1419 – 1441 neznámý autor pocházející nejspíš z univerzitních kruhů z ideového zaměření kolem konzervativního husitského křídla Petra z Hradce. Takže ani zde nemůžete vycházet z toho, že se jedná o faktografické vyprávění. O první pražské defenestraci se rovněž neznámý autor zmiňuje například v Kronice velmi pěkné o Janu Žižkovi, družiníku krále Václava IV. pocházející z dob Jiřího z Poděbrad. O defenestraci se zde píše:

Není zde ani slovo o konkrétních jménech a počtech konšelů. Zmínka je to skutečně velmi malá o několika řádcích. V mnohém se příběh opírá o informace ze Starých letopisů českých, ze kterých část textu skutečně vycházela. První pražská defenestrace se nachází také v řadě dalších knihách. Rozhodně ne všichni kronikáři z husitských dob pocházeli z husitských luhů a hájů. Například takový Bartošek z Drahonic pocházel z katolické klaky, sloužil v Zikmundových řadách a dokonce se kolem roku 1420 nacházel mezi osádkou Pražského hradu a později i Karlštejna. Bartoškův text popisující dění končí rokem 1433, kdy autor nejspíš zemřel. Bartošek z Drahonic své historické psaní rozvrstvil do pěti dílů, kdy první dva psal latinsky a další střídavě česky a latinsky…Bartošek o samotné defenestraci zanechal jen malou zmínku:

Je předem jasné, že Bartošek stál na straně katolíků a nikoli husitů. Zajímavý je také text kroniky Historia Bohemica Eneáše Silvia Piccolominiho z 15. století oblíbené zejména na západě Evropy. V novočeském překladu autorského kolektivu Martínková, Hadravová, Matl v tomto díle nalezneme zmínku o první pražské defenestraci:

Piccolomini stál jednoznačně na straně katolíků. Uvádí počet konšelů, odráží mysl odpůrců katolíků 15. století, kteří husity pokládali jednoznačně za kacíře a ty špatné na straně společenského rozdělení.

Jedním z nejvýznamnějších autorů husitské doby je Vavřinec z Březové se svou latinsky psanou Husitskou kronikou vytvářenou z pozice umírněných Pražanů,

kde je Zikmund vykreslován jako zlý a zákeřný muž, stejně tak z textu vystupuje ke čtenářům nenávistný postoj k radikálním táboritům. Kniha je nedokončená a popisuje dění v letech 1414-1422.

V Husitské kronice naleznete o první pražské defenestraci tuto zmínku:

Autoři kronik a jednotlivých článků o první pražské defenestraci si v období humanismu musí vystačit s texty z 15. století, a tedy i dobovými zkresleními jednotlivých dojmů, zájmů mocenských skupin, protože mezi současníky nebyl nikdo, kdo by počátky husitství prožil na vlastní kůži.

Jedním z prvních autorů byl roku 1537 Bohuslav Bilejovský se svou Českou kronikou. Vybírá si ze starých textů to, co mu přijde příhodné, správné a vypovídající o příběhu, který chce jako autor vyprávět. O první pražské defenestraci zde nenaleznete ani malinkou zmínku, zatímco kališník Martin Kuthen ze Šprinsberka je ve své Kronice o založení země české a prvních obyvatelích jejich mnohem sdílnější:

Příběh o první defenestraci je zde košatější a je doplňovaný o souhlas Václava IV. s vražedným násilím před novoměstskou radnicí, kdy je Žižka vykreslován v hezčím světle nikoli jako náboženský fanatik, ale jako ten, kdo se obává a je nešťastný z toho, jak byli Jeroným, Hus a další jeho stoupenci zabiti. Události odehrávající se zhruba před sto lety jsou doplňovány o další podrobnosti, se kterými by historik nemusel nutně souhlasit.

Značná část knih, článků v období humanismu za základ výkladů o husitství a jeho začátcích vycházela z kroniky Vavřince z Březové, Starých letopisů českých a Silviovy Kroniky české. Staré texty byly doplňovány, rozšiřovány o další příběhové děje, které se ovšem ve skutečnosti nemusely odehrát vůbec, nebo ne tak, jak je jednotliví autoři zmiňují.

Kronika česká Václava Hájka stranila například katolíkům a šlechtě…z toho vyplývá, že i povídání o husitech a husitství není ničím jiným, než soustavou tendenčních a nikoli faktografických údajů, na kterých by dějepisci mohli jakkoli stavět. Hájkova Kronika česká spatřila světlo světa v roce 1541. Sice se o defenestraci zmiňuje dosti obšírně, ale v mnoha případech jde o dojmy, než o realitu a fakta:

Do příběhu vstupují města pražská, zavražděno je v osudný okamžik 13 blíže nespecifikovaných osob…období humanismu je znamením bájesloví, nepřesností, dokonce i obšírností vlastních příběhů, zatímco se v období baroka povídání o husitství a defenestraci odehrává hlavně na linii evangelické a katolické, kdy se evangeličtí autoři opírají hlavně o texty pozdního období humanismu.

Prvním evangelickým spisem byl ten od Pavla Stránského ze Stránky u Zap známý v zahraničí hlavně pod názvem Respublica Bojema. Vyšel v roce 1634 jako polemika s názory Melchiora Goldasta – právníka a rady císaře Ferdinanda II. Ve dvaceti kapitolách autor seznamuje čtenáře s minulostí české politiky, kultury, hospodářství, práv. Tato kniha je v 17. a 18. století neustále vydávána v nových svazcích a její popularita byla tak veliká, až se Respublica Bojema pro českou katolickou šlechtu stala nástrojem k odporu vůči josefínskému centralismu. Dá se říct, v jistém slova smyslu, že se jedná o literární dílo s vlasteneckým určením, kde bohužel zmínka o první pražské defenestraci se nachází jen v jedné kratičké větě spojené s úmrtím Václava IV.:

Nad důvodem Václavovy smrti a hlavně její příčině by se historici současnosti s Pavlem Stránským určitě neshodli. Důvodem Václavovy smrti nebyla mrtvice, ale obyčejný infarkt. Mezi katolickými autory historických knih byl například všeobecně známý Balbín, který se o defenestraci zmiňuje v Učených Čechách, nebo Pešina píšící o defenestraci v Předchůdci moravopisu.

Jak se přibližovalo vlastenčení, byl výklad dějin stále a stále více upravován, aby odpovídal romantismu věčné slávy Čechů. Tento styl rádoby dějepravy se nevyhnul ani první pražské defenestraci, jejíž šestisté výročí si nyní připomínáme. Jedním z autorů dějepisných textů v období národovectví byl například František Martin Pelcl, který i když psal o českých dějinách, psal německy a jeho kronika se nazývala Geschichte der Böhmen. Zde Pelcl píše o defenestraci takto:

V příběhu je vynechána část s vypleněním kostela před příchodem k radnici, Do příběhu vstupuje 13 konšelů, útočníci jsou označováni za lůzu, Václav IV. vysloveně neschvaluje útok na radnici jak bylo napsáno v Kuthenově Kronice o založení země české a prvních obyvatelích jejich.

Snad největším zvěrstvem na dějinném výkladu nejen o husitství, ale také o první pražské defenestraci je marxistické znásilnění komunismem,

kdy je ve Vávrově Janu Žižkovi moment vykreslován přesně tak, jak by si to režim představoval, kdy církev je znakem bohatých a zlých, zatímco rozlícený dav je davem spravedlivých…vynechaný je historiky prokázaný útok na kostel svatého Štěpána na Rybníčku i násilnosti v tomto kostele páchané…Žižka spolubojovníky nazývá dětmi…k vidění jsou i vězni, jejichž propuštění si dav žádal na konšelích…jeden ze zadržených je nožem konšelem zavražděn, i když k tomu neexistují žádné historické reálie, že by se události seběhly zrovna v tomto duchu…komunistický zločin na dějinách pokračuje v dalším obsáhlém vyprávění něčeho, co se stát nemuselo, nebo nestalo, protože k tomu nejsou žádné zdroje historiků. Kemr v roli umírajícího husity umírá za pravdu, jedno oko nezůstane suché, zatímco konšelé se vymlouvají a jsou shazováni z oken na náměstí.

Svatý soud lidu zazněl, někteří současníci s radikalismem a populismem v srdci by také takový soud bral, a tak není na co si stěžovat. Snad jen historikovi se zvedá žaludek odporem nad tou horou nesmyslů komunistické ideologie.

Kdyby nebylo Vávrovy Husitské triologie, mnoho současníků by si nepředstavovalo husity jako masu lidí bojujících za spravedlivý sociální řád. A mnoho lidí by nemělo pokřivenou představu o tom, jak první pražská defenestrace probíhala.

Marxismus odsunuje z husitství náboženskou podstatu, nahrazuje ji třídním bojem, zatímco historici zcela správně poukazují na to, že tento pohled, podobně jako pohledy mnoha dalších autorů v minulosti je špatný a neodpovídá realitě.

I to je jeden z důvodů, proč si vyznavači ultranacionalismu, rasismu, neofašismu a dalších forem nesnášení vzpomenou na první pražskou defenestraci. Lační po otevřeném třídním boji, ve kterém by diktovali a vraždili oponenty, a tak se, když jim nic jiného nezbývá, minimálně velmi rádi podívají na Vávrovo dílo, protože tak strach z národní malosti a osobní neschopnosti bývá mnohonásobně menší.