Háchova koncepce státu zpočátku spočívala na koncepci nacistického Německa jako spolupracovníka umožňujícího růst Čechů v rámci říše

Emil Hácha se narodil 13. června 1872 manželům Janu a Marii Háchovým v jednom jihočeském městečku nedaleko Českých Budějovic. V období Protektorátu Čechy a Morava byl tento muž státním prezidentem, čímž si vysloužil u českých neofašistů hrdinské metály, zatímco opačná strana pomyslného tábora „nástupce“ Edvarda Beneše označuje za kolaboranta, typického fašistu, jehož by bylo správné odsoudit k trestu smrti.

Soukolí osudu bývá někdy velmi kruté. Kdo by čekal, že chlapeček díky vědomostem vynechávající první třídu a nastupující rovnou do třídy druhé bude symbolem těžké zrady. Inu, i milovník literatury, autor mnoha básní, znalec francouzštiny, angličtiny, italštiny, němčiny, student polštiny, ruštiny a slovinštiny dokáže být vlivem podivných událostí černou postavou v dějinách národa.

Jako student práv a později také jako právník se Hácha nezajímal o politiku, a dokonce ani neburcoval proti Rakousku-Uhersku. Tohle všechno bylo mimo něj. Budoucí protektorátní prezident byl loajálním monarchistou. První světovou válku nestrávil v Československu a do vlasti se vrátil až krátce po skončení posledních bojů v konfliktu, o němž si alespoň v začátcích nikdo nepomyslel, že bude trvat tak dlouho s tak krutě krvavou stopou ochotnou chemickými zbraněmi zničit nepřítele v zákopech.

Emil Hácha nebyl nadšený ze vzniku Československa. Jeho existenci vnímal spíše jako nutnost, které může jako právník – státní úředník sloužit.

I proto je tragikomicky zábavné, když současní neonacisté a neofašisté uctívají Háchu jako symbol hrdinství, zatímco se vesele hlásí k oslavám existence Československa a jeho vzniku, i když jako vzdělaný konzervativní katolík zastávající názory konzervativního austroslavismu a odpůrce liberální demokracie by Emil Hácha u současných extrémistů možná oblibu našel.

Emil Hácha nevěřil, že si mladá republika dokáže obhájit svou samostatnost, a tak místo nacionálního státu preferoval život v područí ochránce, třeba ve federaci s Rakouskem. I tento aspekt zcela určitě sehrával roli v prezidentském počínání, kdy člověku s krajně pravicovým vnímáním světa mohlo připadat područenství v soukolí Hitlerovy říše jako dobré řešení pro budoucnost státu.

Hácha byl člověkem maloměsta s kořeny v 19. století. Jeho národovectví mělo provinční charakter nesahající příliš daleko od starokatolických hodnot, kde hlavní mantrou byla podřízenost jedince k autoritám.

O vzniku republiky Hácha jako protektorátní prezident mimo jiné pronesl:

Před 20 lety zajásala všecka česká srdce, naplněna jsouc nadějí, že vstupujeme do šťastného údobí našich národních dějin, které nám přináší trvalou vládu našich věcí. Stál jsem opodál tehdejšího historického dění, ale moji radost z úspěchu kalila týravá obava, zda jsou dány všechny vnější a vnitřní záruky trvalosti naší tehdejší výhry. Nyní po dvacetiletí vidím ke svému zármutku, že tehdejší mé obavy nebyly bezdůvodné

Když přišla Velkoněmecká říše, Emil Hácha vnímal tuto situaci jako příležitost zachování národa, kterému nebude moci někdo jiný ublížit, protože nad všemi bdí ruka ochránce. Hácha se ve svých vystoupeních zřekl kulturní a ekonomické vyspělosti první republiky, kde Masaryk zůstává autoritou a jako takovou ho Hácha ctil a ukrýval ve své mysli, i když sám byl pro úplně jinou politiku. V období protektorátu bylo zakázané slavit narozeniny TGM, ale Hácha 7. březen 1940 strávil mimo jiné také tím, že šel položit věnec jako protektorátní prezident na Masarykův hrob. Úcta k autoritám byla u tohoto muže opravdu veliká.

Pro budoucí vztah k Velkoněmecké říši je Háchův přístup k „autoritám“ velmi smutný, protože autoritou podle jeho vnímání je každý, kdo zastává nějaký vysoký politický, nebo společensky uznávaný post bez ohledu na to, jakou politiku prosazuje.

V takovém pohledu na svět může být autoritou klidně i Adolf Hitler, když na to přijde. Člověku to nedá a musí se sám sebe ptát, jaký měl Emil Hácha vztah k německému nacionálnímu socialismu. Pozdější protektorátní režim velmi často ve vztahu Háchy k nacismu zmiňoval slova zveřejněná v roce 1934 v článku Nové obecní zákonodárství v Prusku : „ Mocné hnutí, hlubší než jen politické, jež ovládlo podstatné složky všech vrstev německého národa, musilo se po svém politickém vítězství brzy projevit i v právním řádu a chce se projevit v nejrůznějších jeho stránkách, neboť neběží mu jen o změnu státní formy, nýbrž o změnu podstaty celého státního života.

V úseku několika slov na čtenáře doslova vykukuje viditelný souhlas s totalitarizací komunální politiky, kterou skutečně tehdejší představitel Nejvyššího správního soudu obdivoval. Jinými slovy, Emil Hácha pokládal totalitní zákonodárství za vzor, s pomocí něhož by mohlo dojít k narušení systému českého práva, které pro silné prvky liberalismu pokládal  budoucí protektorátní prezident za nepřijatelné a špatné, zatímco Československo by mělo dospět k autoritativnímu, nacistickému stylu právní praxe.

Háchův kladný přístup k nacistickému zákonodárství a německému právnímu systému přinesl v roce 1935 do pomyslného životopisu členství v Akademii pro německé právo, kdy se dokonce Hácha jako prezident Nejvyššího správního soudu účastnil jednotlivých schůzí zmiňované Akademie, což zcela jistě neznamená nic jiného, než profesní selhání, kdy nebyla nouze o navazování kontaktů s předními teoretiky nacistického práva.

Řeč by mohla být například o častých schůzkách Háchy s říšským ministrem Funkem. Vysoce postavený Čech ve světě práva dokonce dostával nabídky na zveřejňování článků v německém odborném právnickém časopise, kde se to prakticky hemžilo podporou nacistického právního systému propagujícího například zhoubnost rasových teorií a utiskování židovského obyvatelstva.

Kdyby nebylo kladného hodnocení Háchy nacistickými ministry a právnickými osobnostmi říše, nedostal by se tento muž na pozici protektorátního prezidenta.

V roce 1938 Hácha nabádal Beneše, aby jednal s Hitlerem. Navrhoval přerušit jednání s Anglií a Francií a vyslat některou významnou osobnost do Berlína k přímému jednání s vrahem milionů. O přímém jednání s vůdcem nacistů uvažoval na okamžik také Beneš, ale jak sám ve svých pamětech z roku 1947 říká: „nežli se v mých úvahách myšlenka ta se všemi svými důsledky plně vykrystalizovala, už jsem ji sám zavrhl.

Rozdíl mezi Benešem a Háchou byl obrovský. Především například v tom, že Hácha by celou akci jednání s Hitlerem a ukončení styků s Anglií a Francií zrealizoval, protože pokračoval v úvahách z roku 1918…tedy nevěřil v samostatnost Československa a raději přijal područenství jako součást jiného státu…a navíc zde velmi silnou roli hrál nacismus s nacistickým právem, které Emil Hácha obdivoval. V hitlerovské říši obdivovaný právník si nechtěl dělat z Němců nepřátele a naopak nabádal Beneše k maximálním ústupkům, které ve svém důsledku přinášely prezidentu Nejvyššího správního soudu funkci prezidenta v časech nacistické okupace.

Po Mnichovské deklaraci se moci ujala vláda kolem Berana. Dvacet let samostatného státu bylo prohlášeno za neúspěšnou etapu a moci se ujímala už definitivně diktatura pod taktovkou domácích nacistů. Beranův novoroční projev z roku 1938 Hitlerově říši neunikl a objevily se hlasy, aby se po Benešovi stal prezidentem samotný Beran. Hácha jej nazýval „chytrým hospodským“.

Emil Hácha se do politiky zapsal 30. listopadu 1938, kdy byl zvolený prezidentem Česko-Slovenské republiky. Z 351 poslanců a senátorů pro něj hlasovalo rovných 272.

Hácha zpočátku nebyl jasným prezidentským kandidátem. Byl pouze součástí seznamu možných kandidátů a kandidaturu zpočátku odmítal. Prezidentský post považoval kvůli nastalé situaci za roli „správce konkurzní podstaty.“

Nicméně nakonec se nechal přesvědčit a byl zvolen. Bylo mu totiž řečeno, že role prezidenta bude čistě reprezentativní a činnost úřadu nebude spjata s uzavíráním důležitých rozhodnutí. Prezidentský post Emil Hácha také chápal jako zadostiučinění, jakousi odměnu za dosavadní službu státu.

S odstupem času je nutné dodat, že Háchova volba prezidentem byla v rozporu s ústavním pořádkem. Podle ústavní listiny z roku 1920 jej nevolilo dostatečné množství poslanců a volba proběhla později, než měla.

Háchova volba byla také nelegitimní. Ve Straně národní jednoty se na ní podíleli lidé, kteří k tomu neměli mandát.

Londýnská československá vláda poté říkala, že Benešova abdikace byla vynucená, a tak je Emil Hácha nelegitimním prezidentem, i když samotný Beneš Háchovi poslal gratulaci ke zvolení, aby následně 5. října abdikoval a zhruba za sedmnáct dnů emigroval do Londýna.

Několik dnů po zvolení Hácha pro německou tiskovou agenturu uvedl: „Budoucí zahraniční politika československá půjde neochvějně po cestě zahájené v posledních týdnech…. Přitom na prvním místě budeme usilovat o to, aby byl vytvořen trvale dobrý poměr k Německé říši. Chceme, aby byl tento poměr naplněn loajalitou a otevřeností… Malý národ musí na kulturním poli pečovati v prvé řadě o vlastní národní svébytnost.

Z těch několika málo vět z osmatřicátého vykukuje obsah Háchova prezidentství. Kruhy blízké Pražskému hradu opakují, že tento člověk nebyl zralý k výkonu takové funkce a později skutečně podepsal vše, co mu předložili.

Kolaborační Háchovo jednání bylo založené na hlubokých, neomluvitelných omylech, politickém selhání, které mohlo vést až k likvidaci národa.

Český austroslavismus si našel po Mnichovu náhradu za zaniklé habsburské soustátí v podobě silného Německa, jehož náručí Hácha velmi rád přijal, protože Češi měli podle této teorie jako nejvyspělejší slovanský národ sehrát pod německým vlivem významnější a výhodnější úlohu než ostatní slovanské národy.

Háchova koncepce státu spočívala na koncepci nacistického Německa jako spolupracovníka umožňujícího růst Čechů v rámci říše.

Viz prezidentův projev v roce 1939 před Českým svazem pro spolupráci s Němci: „Dnes již každý uznává, že naše pokojné začlenění do Říše Velkoněmecké zachránilo nás v době, kdy se ve světě provádí všeobecná revise dosavadních pozic národů a kdy pro jiné národy je tato revise spojena s oběťmi nejtěžšími. Myšlenka česko-německé spolupráce nepřestane již nikdy býti naším životním zájmem“.

Hácha byl mimo jiné fascinován středověkou Svatou říší římskou národa německého. V této představě nacistický stát představoval jakousi pokroucenou náhražku, které nový prezident rád posloužil. Háchovým heslem se stalo sousloví „Být dobrým Čechem a příslušníkem Říše“. Koncepcí státu byla obhajoba protektorátní autonomie ve vztahu k III. říši. Na schůzi vlády 15. března 1939 Hácha odmítal, že by Česko bylo kolonií, protože Češi přeci patří k „bílé rase“.

Vrcholné osazenstvo Hradu si neuvědomovalo vážnost situace a věřilo v obnovení historických hranic v rámci Hitlerovy říše jako území s vlastní autonomií.  

Tuto prezidentskou koncepci státu využívali nacisté ke své propagandě. Tedy jinými slovy, Hácha svými nereálnými představami nepřímo napomáhal okupantům v jejich vládě nad okupovaným územím, i když s koncepcí autonomie nacisté nikdy nesouhlasili a Hácha dával mírně najevo, že s takovým postojem nacistů zase nesouhlasí Hrad.

Integrální nacionalisté z okruhu Národní myšlenky považovali politiku Háchy a Beranovy vlády za zbabělé posluhování německé expanzi a protektorátní prezident se tím dostával do sporu s některými fašisty. Háchova kolaborace by se dala označit i za období retardace, kdy zpočátku vláda byla k nacistům loajální, aby následně zahájila politiku zdržování…politika „nutného zla“ vyhovovala německým nacionalistům i fašistickému hnutí Vlajka.

Úřednická poslušnost být loajální k normám, které člověk nutně nepovažuje za správné, byla součástí Háchova prezidentství. Takové věci státní prezident podle svých slov jen „zúřadoval“. Hácha se podle některých svědků bál K.H. Franka, obával se zatčení, a tak byl poslušný a udělal všechno, co mu okolí řeklo. S odstupující dobou klesal Háchův již tak oslabený úřad. Značnou část komunikace s okupanty tvořila osobní setkání s protektory a dopisování si s nimi a jejich úřady. Dopisy se zabývaly opakovanými prosbami za zatčené vysokoškolské studenty s návrhem na jejich propuštění, nebo zmírnění jejich trestu, prosbami za zatčené české občany, ohrazeními se nad germanizačními opatřeními a řadou dalších nevyslyšených žádostí a nesouhlasů.

Hácha 20. března 1940 intervenoval u Neuratha za české legionáře a další zatčené, aby následně v dopise poblahopřál Hitlerovi k výročí ve válce.

Hradní přímluvy nejvíce směřovaly za známé, nebo za organizace, se kterými byl okruh známých spojen. Obecně intervenoval u ostatních případů s větší úspěšností při osobním setkání s protektorem. V konkrétních případech Hácha intervenoval také u Hitlera.

Politika zdržujícího se rozhodování postupně přecházela do kolaborace. Nejvíce to bylo viditelné v případě nástupu premiéra Eliáše, který volil politiku zdržování, zatímco Hrad prosazoval něco jiného. Eliáš jako bývalý legionář se spolupodílel na vytvoření domácího odboje, zatímco Hácha odboj neuznával.

Na jedné straně Eliášova vláda brzdila, nebo se snažila brzdit rozmach okupantů, aby na straně druhé Hácha připustil pravý opak.

Háchova kolaborační politika je spojena se vznikem organizace Národního souručenství (NS) založené 21. března 1939, kdy dr. Hácha jmenoval jeho 50členný Výbor zamýšlený jako jednotná celonárodní organizace odpovídající totalitnímu systému Velkoněmecké říše. Prvním předsedou NS byl Adolf Hrubý. Jeho členy nesměli být Židé. Národní souručenství usilovalo mimo jiné o uznání českého árijství.

10. dubna 1940 Emil Hácha ve svém proslovu doporučoval Národnímu souručenství NSDAP jako vzor: „Vzdálenějšímu pozorovateli bude jasněji než nám možno posouditi, do jak značné míry tato naše národní organisace přejímá imponující vzor, daný jí organisací národněsociální strany německé, již velký národ německý vytvořil si za vedení svého Vůdce rovněž v kritických dobách svých dějin……Zkušenosti získané na tomto vzoru, poučují a poučí nás, které jeho zásady a metody jsou obecně a tedy i pro nás platné

To je jeden z jasných důkazů Háchovy kolaborace, kdy Národní souručenství mělo sloužit jako nástroj k uchování prezidentovy autority, což se ve výsledku stejně nepovedlo, protože s příchodem Heydricha se změnila prezidentova politika, kdy se Hácha i vláda přihlásili k naprosté loajalitě. Hácha byl ochoten podepsat cokoli bez ohledu na následky, nebo občany Protektorátu Čechy a Morava. Pomalu, ale jistě se státní prezident přibližoval podobenství nesvéprávného člověka. Sepisoval smutné básně o padajícím listí, zatímco ztrácel chuť do života.

Háchův pronacistický sklon byl viditelný například 17. prosince 1941, kdy ve Španělském sálu Pražského hradu při projevu Heydricha hajloval. Absolutní poddajnost nacistům byla také symbolizována 20. prosince 1941 předáním čtyř klíčů od klenotnice českých korunovačních klenotů prezidentem Heydrichovi, který následně tři klíče vrátil s tím, že je Háchovi ponechává jako Vůdcem uznávanému garantu závaznosti a věrnosti Protektorátu a Říši“.

Eliáš byl zatčen a 20. ledna 1942 vznikla nová vláda vytvořená a de facto sestavená Heydrichem. Vláda se skládala jak z mužů považovaných za odborné ministry, tak z lidí, kteří byli Němcům z minulosti za něco zavázáni. V čele Úřadu lidové osvěty stál nechvalně známý Moravec, k němuž Hácha neměl příliš velkou důvěru.

Heydrichem nařizované popravy podlomovaly Háchův duševní rozvoj a tento muž upadal do stále větších depresí. Zůstal „zajatcem“ Němců, ale i svých vlastních spolupracovníků, kteří na něj vždy měli silný vliv.

Loajalita ministrů nekončila ani po atentátu na říšského protektora. Například takový ministr zemědělství Hrubý vyzval 14. června 1942 k vypátrání Heydrichových vrahů a protektorát označil za zemi bratrského soužití a lidské svobody“, zatímco předseda vlády Krejčí otázku českého národa a jeho existenci v Evropě v rámci Velkoněmecké říše označil za věc naprosto podružnou. Hácha s vládou vystupovali přesně tak, aby utišili obyvatelstvo i jeho nálady postavit se nacistům na odpor. Svatováclavský kult byl znásilněn a do toho všeho přicházel kolaborační tón přímo z míst nejvyšších.

Protektorátní prezident nemá sílu k odporu, stává se naprosto poslušným vykonavatelem nacistických rozkazů a nedobrovolným vyznavačem říšských myšlenek. Z Háchy se stalo přesně to, co  nacisté potřebovali. A sice bezduchá troska, loutka dovolující nadvládu okupantů nad protektorátem. 

Stal se poslušným vykonavatelem německých rozkazů a oddaným vyznavačem říšských myšlenek, kterým svým kolaboračním přístupem přicházel naproti. O protektorátním prezidentu Hitler prohlásil: Háchovo jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem knížete Václava, aby se na něho v budoucnosti mohl odvolávat každý zbabělec. Jeho následník? Jen žádný chlap! Budeme líp vždy vycházet se zbabělci než se statečnými muži. Čechy nejlépe vyřídíme, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit nepřetržitě a v dlouhém časovém období.“ I Berlín velmi dobře věděl, kým protektorátní prezident je a co přesně jeho pobyt na Pražském hradě znamená pro Velkoněmeckou říši.

Háchova pozice kvůli duševnímu zdraví upadala, až veškerá důležitá rozhodnutí za Háchu po atentátu na Heydricha dělali pánové Kliment a Popelka, zatímco vedoucí pozici v protektorátu převzal předseda protektorátní vlády Krejčí. Hácha, pokud mohl, pouze přijímal návštěvy na Hradě, nebo v Lánech.

Kliment byl autorem Háchovy kolaborační koncepce a zároveň hlavním představitelem spolupráce s nacisty.

Deprese s apatiíí převládaly a Emil Hácha kvůli své neschopnosti rozhodovat nebyl schopen z prezidentského úřadu odejít, nebo prostě odmítnout příkazy přicházející jak od zaměstnanců Hradu, protektorátní vlády, tak nacistů. Přicházely zdravotní problémy, které Hácha před novináři popíral. o zdraví protektorátního prezidenta se v roce 1943 zmínil v rozhlasovém projevu exilový ministr zahraničí Jan Masaryk: Zajímavý byl též takzvaný státní prezident Hácha, který se shromážděným žurnalistům zaručil, že nemá ani paralýzu, ani mrtvici, i když špatně chodí. Je to mírně řečeno nezvyklé. Zapadá to pěkně do Hitlerovy rezervovanosti. Jaký pán, taký krám, a ta Háchova a Moravcova pseudovláda je krám nadobyčej nepěkný. Ty konce, páni – ty konce!. Zdravotní stav zmiňovaného muže šel tak dolů, až protektorátní prezident mluvil z cesty a nezvládal se ani podepsat.

27. října 1943 byla Emilu Háchovi diagnostikována arterioskleróza mozkových cév s mrákotnými stavy.

V tomtéž roce politický referent Hradu Kliment vypracoval  ohledem na rychle se zhoršující zdraví politickou závěť, kde Háchovým nástupcem v prezidentování mě být dosavadní premiér Krejčí. V den pátého výročí vzniku Protektorátu Čechy a Morava promluvil E. Hácha naposledy k českému národu. Předtáčení rozhlasového projevu dalo hodně zabrat, protože prezident nebyl schopen souvisle a bez chyb přečíst nacisty napsaný text.

Háchovo jméno v dopisech bylo v tomto období zneužíváno v psaní adresovaném nacistickým pohlavárům, i když samotný Hácha nebyl schopen napsat cokoli na psacím stroji, nebo vlastní rukou. 

Politické působení, nebo dokonce jen obyčejná schopnost žít svůj občanský život se blížila k nule. Emil Hácha byl starou troskou – zrádcem, který pasivním přístupem přispěl k nacistické moci v protektorátu. Za celou dobu nedokázal vyvodit morální a politickou odpovědnost tím, že by přinejmenším odstoupil z funkce. Nevěřil v konec protektorátu a Velkoněmeckou říši nacistů pokládal za ochránce. Svou politikou legitimizoval vládu nacistů nad Čechy, Moravany a Slezany.

Protektorátní prezident k exilové vládě v Londýně přistupoval pasivně a jednal s ní jen skrze Eliáše, nebo Zdeňka Bořka Dohalského. Eliáš byl také tím, kdo jednal s Benešem a komunikoval s ním během nacistické okupace. Vztahy mezi státním prezidentem a okolím E. Beneše přestaly existovat koncem roku 1940, zatímco samotný Beneš v depeších adresovaných Eliášovi ještě v roce 1941 o Háchovi psal jako o tom, komu věří. S postupem času Benešova důvěra v Háchu zmizela.

13. května 1945 byl Emil Hácha zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde  27. června 1945 kvůli velmi chabému zdravotnímu stavu zemřel.

Soudní proces s Klimentem a Popelkou byl médii vnímán jako soud s Háchou. Tito dva totiž mohli za směřování Pražského hradu v období nacistické okupace. Háchova smrt vyřešila nutnost soudního procesu, který zuby nehty chtěli komunisté, zatímco lidovci a další k věci nezastávali tak jasný postoj.

Osoba Emila Háchy je jasným důkazem, co se může stát, pokud kolaborant nemá morální sílu odmítnout podílet se na ničení vlastního národa.