Benešovy dekrety připravovaly prostředí pro etnické čistky, zatímco přibližovaly Československo do náruče socialismu

Benešovy dekrety vyvolávají v mnoha lidech velké emoce. Ultranacionalisté o nich nevědí vůbec nic, přesto se vydávají za jejich fanatické ochránce, zatímco liberální demokraté zcela správně poukazují na to, že jakékoli jejich zpochybňování je pasé, zvláště po uzavření dohod mezi Německem a Českou republikou, zatímco tak nějak oba dva názorové protipóly zapomínají na to, co všechno ony prezidentovy dekrety znamenaly, co přinesly a jakých bezpráví se v mnoha případech ve svém důsledku dopustily.

S Benešovými dekrety se dostáváme do období londýnské československé exilové vlády a v neposlední řadě také do časů osvobození od nacistické okupace, zatímco se moci v zemi chopila vláda Národní fronty v čele s prezidentem Edvardem Benešem, jež sám v Moskvě na konci roku 1943 jednal nejen s československými komunisty, ale také především se samotným Stalinem o uspořádání politických sil v osvobozené vlasti. I přes původně deklarovanou stranickou jednotu na politickém poválečném nebi se žádná jednota nekonala. Komunisté velmi dobře věděli, že mohou diktovat svá pravidla s vlastními zájmy na městských a obecních úřadech, aby následně bylo na první dobrou jasné, že navázat po válečném přerušení na prvorepublikové uspořádání je absolutně nemožné.

Když se na veřejnosti objeví pojem “Benešovy dekrety”, znalostmi nepolíbení si představí jen ty, kterých se týkalo vyhnání sudetských Němců a zabavení majetku kolaborantů.

Jenže ve skutečnosti jmenovitě neexistuje žádný Benešův dekret zabývající se vyháněním Němců z osvobozeného Československa, i když soubor několika dekretů přispěl, jak si později řekneme, k přípravě prostředí etnických čistek.

Benešovy dekrety zůstaly legislativním základem poválečného revolučního dění a jako takové vznikaly už od roku 1940, jak si povíme později v tomto článku.

Celkem existuje 143 Benešových dekretů a zhruba jen dvě desítky z nich obsahují normy politické, mocenské, nebo právní povahy.

Zatímco nacisté v období druhé světové války likvidovali všechno české a v koncentračních táborech skončilo mnoho spoluobčanů, Beneš se snažil o anglické uznání své exilové čtyřicetičlenné vlády – Státní rady jako poradního sboru prozatimního zřízení ČSR, kterou samotný Beneš jmenoval vždy na dobu jednoho roku. Její založení proběhlo v roce 1940 na základě prezidentského dekretu č. 1/1940 Úředního věstníku československého, ve kterém se za pomocí několika paragrafů rozebírají technické náležitosti zakládající Státní radu s pravidly pro její fungování.

První Benešův dekret exilový prezident vydal až po podepsání druhého dekretu, kterým došlo k dalšímu paragrafovanému znění fungování součásti exilové správy Československa ve Spojeném království.

Za pomoci dvou prvních dekretů Edvard Beneš vytvořil pravidla pro exilovou vládu, jejímž předsedou byl až do konce druhé světové války doktor Šrámek. Prezidentovy dekrety také upravovaly výkon funkce exilového prezidenta s dalšími náležitostmi nutnými pro fungování exilového kabinetu.

Po celou dobu trvání Benešovy exilové vlády neexistoval až do 28. října 1945 československý parlament s jednotlivými poslanci. Dekrety prezidenta republiky nahrazovaly řádné úkony poslanců i rozhodnutí parlamentu.

Dekrety s datem do jara 1945 je možné pokládat za skutečně Benešovy. Samotné dekrety nemají, i když se to nemusí kdekomu líbit, s demokracií pranic společného. Exilový prezident republiky se za pomoci nich choval de facto jako diktátor, což také ve svých pamětech později přiznal.

Prezidentova situace nebyla vůbec jednoduchá. Zatímco Beneš sám sebe tituloval na exilového prezidenta, rozhodoval, kdo bude členem exilové vlády bez předběžného dotázání se předem dosazených, zda v exilové vládě chtějí být, v Protektorátu Čechy a Morava existoval protektorátní prezident s protektorátní vládou, protektorátním parlamentem…”boj o legitimitu exilové vlády” byl pro Beneše velmi důležitý, protože pokud Londýn uzná exilové vládnutí, utiší se poznámky některých britských politiků poukazující na to, že československé úřady v protektorátu s nacisty spolupracují a tudíž se nejedná o nacistickou okupaci Československa.

Za pomoci dekretů Edvard Beneš během svého londýnského pobytu prosazoval svou vůli, své politické potřeby bez ohledu na demokratické principy. Rok po Mnichovu, 24. července 1940, bývalý československý prezident v Londýně stále věřil v kontinuitu prvorepublikového Československa s tím, že není třeba vytvářet nové zákony, nebo doplňovat ty stávající československé,

aby následně při zahajovacím projevu Státní rady 11. prosince 1940 stejný Beneš úplně obrátil a připomněl, že exilová vláda zavádí nové normy umožňující, aby dekrety prezidenta republiky mohly měnit dosavadní prvorepublikové zákony. Právní dokumenty bez legitimity parlamentu měly sloužit k úpravám paragrafů pro snadnější exilovou vládu i úpravu poměrů v časech pozdějších.

Jak již bylo na začátku článku řečeno, Benešovy dekrety jsou na veřejnosti známé hlavně odsunem Němců, kterého se ve skutečnosti netýkaly a zabavování majetku kolaborantům, zatímco samotný postoj Beneše k německé otázce nebyl vždy tak nesmlouvavě jasný.

Před válkou ve známé instrukci ministru Jaromíru Nečasoví prezident republiky souhlasil s tím, že by Německu připadly určité oblasti československého území, pokud by na toto území bylo přijato alespoň půldruhého milionu až dva miliony německého obyvatelstva. O tom určitě čecháčkovští ultranacionálové nevědí, protože jinak by se k Edvardu Benešovi nehlásili, když chtěl část republiky předat čecháčky nenáviděným Němcům, které současní milovníci Kremlu vnímají jako nacisty.

Před válkou se hledaly kompromisy na to, jak se zbavit spoluobčanů na základě generalizací, aby později stejné generalizace skončily v krvavý odsun mající za následek stovky tisíc pohřešovaných s tisícovkami mrtvých. Poválečné období se podobalo období jakobínů, kdy moc držely Revoluční orgány tvořené povětšinou komunisty a jim nakloněných osob. Za tichého souhlasu a mnohdy i za přičinění Edvarda Beneše docházelo k velmi vážným excesům během divokého odsunu sudetských Němců, ke kterému docházelo až do legislativní přípravy v červnu 1945. Detaily o divokém odsunu Němců si můžete přečíst v tomto článku: Odsun Němců byl pokračováním válečných zvěrstev

Košický vládní program de facto neznamenal vůbec nic, než předání státu do konečného vlastnictví komunistům a Stalinově Sovětskému svazu. Při jeho “domlouvání” – “vytváření” se nekomunističtí představitelé obávali národních výborů a zejména toho, že tyto vytvořené jednotky ihned na sebe vezmou funkci úřadů a úředníků. Své námitky měl také Edvard Beneš, kterému se nelíbila formulace prvního článku že národní výbory budou prozatímními orgány veřejné správy ve všech jejích oborech. I když s tím vláda, Beneš nesouhlasili, článek 1 ponechali v původním znění přesně tak, jak ho vymysleli komunisté.

Benešův dekret o národních výborech de facto zlikvidoval “buržoazní” správní soustavu k obrazu KSČ.

Některé dekrety vedly k destrukci toho, co bylo před válkou…nutno dodat, že ku prospěchu zájmů komunistů. Dekrety měly sloužit k tomu, aby “lid” jednal a měl být taktéž vyzýván ke krutému počínání vůči Němcům, na jejichž odsunu se víceméně všechny strany dohodly.

Před prvním zasedání vlády byl 1. února 1945 vydán dekret prezidenta republiky č. 2/1945 Úř. věst. čsl. o mimořádných opatřeních pro zajištění hospodářského života na osvobozeném území. Paragrafy 2 a 3 dávaly zákonný podklad pro revoluční akce:

Bylo to něco neuvěřitelného, kdy se i za pomoci dekretu č. 5/1945 Sb. politici obraceli na komunistickou lůzu ochotnou udělat v rámci předsudků a politického – demagogického záměru prakticky cokoli. Politici se rozjeli do nejrůznějších koutů republiky a vyzývali k násilnostem vůči Němcům ve víře, že jich tak co nejvíc uteče z obav o život a zdraví přes hranice do zdevastovaného Německa. Nakonec revoluční řádění dospělo do takového cíle, že jednotliví násilníci nedodržovali nařízení ministerstva a obrátili se vůči Čechům, jejichž majetek mohl přijít vhod těm, co drancovali, lynčovali, znásilňovali, mučili a trýznili.

Dekrety prezidenta republiky by se daly rozdělit do pěti skupin:

  1. dekrety týkající se ústavy, právního řádu, státních a společenských institucí. Tyto dekrety bývají označovány za ústavní. Jedná se např. o dekrety z roku 1940, kdy Beneš utvářel pravidla pro fungování exilových orgánů vlády.
  2. dekrety zabývající se potrestání ” neslýchaných zločinů, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci v Československu”. Jejich hlavní část vznikala v roce 1942.
  3. dekrety znárodňovací – připravovaly cestu k vytvoření základů socialistického státu. De facto se jednalo jen o čtyři dekrety.
  4. dekrety všeobecně politické – např. zrušení německých vysokých škol, dekrety o filmu a filmové tvorbě a další
  5. dekrety nacionálněperzekuční namířené především vůči Němcům, Maďarům. Pokud se kdy hovoří o Benešových dekretech, je většinou myšlena tato část zbavující Němce s Maďary práv i majetků.

V poválečném Československu politici a následně také obyvatelstvo věřili, že prvorepublikové zákony na ochranu republiky s dalšími trestními zákony nestačí na potrestání viníků z doby nacistické okupace. Radikálové se dostávali ke slovu a vznikal tak příklon pro přísnější potrestání protektorátních úředníků, či osob spolupracujících s nacisty.

K potrestání takových osob sloužily retribuční soudy, jejich prazáklad spatřil světlo světa již v londýnském dekretu prezidenta republiky z 1. února 1945 č. 6/1945 Úř. věst. čsl. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

Přesně tento dekret poválečná vláda v Československu převzala, upravila, rozšířila, dokonce i doplnila o vše potřebné, co si komunisty ovládané prostředí dodatečně přálo. Výsledkem všech změn byl nakonec dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, který byl podepsán 19. června 1945.

Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech je také známý jako “Velký retribuční dekret” vedle něhož existoval “Malý retribuční dekret č. 138/1945 Sb. přijatý 27. října 1945.

Ovšem pro trestné činy osob, “které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místě v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem“ byl dekretem prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. zřízen tzv. Národní soud,

Zajímavé na celé věci je především to, že na Slovensku se kolaboranti a nejrůznější provinilci minulého fašistického režimu soudili nikoli podle velkého, malého retribučního dekretu, nebo snad dekretu 138/1945 Sb. Slováci tyto osoby soudili na základě nařízení č. 33/1945 vydaného Slovenskou národní radou 15. května 1945. K jednotnému souzení těchto osob na českém i slovenském území došlo až po vydání zákona č. 33/1946 Sb.

Tedy deset měsíců se na Slovensku soudili fašističtí kolaboranti a lidé s nimi spolupracující jinak, než tomu bylo v českých zemích. To je celkem všeobecně málo známý fakt.

Vraťme se zpět k “Velkému retribučnímu dekretu” – ten přináší velmi přísné tresty, mezi které patří trest nejvyšší, tedy trest smrti. Došlo k vytvoření mimořádných lidových soudů takřka podobných soudům stanným za dob nacistické okupace. Soudil pětičlenný senát, ve kterém předseda musel být soudcem z povolání, ostatní členové byli laici z “lidu” vybranými národními výbory ze seznamů v těchto institucích vytvořených. Jedno řízení bylo limitováno maximálně na tři dny, takže si dovedete představit, jak moc spravedlivým bylo. Viz paragraf 31

Rozsudky nemají odkladného účinku, obhajoba prakticky neexistuje, zatímco rozsudek smrti přijde velmi rychle. S takovým soudnictvím by také dnes v jedenadvacátém století souhlasil kdejaký čecháček hrající si na soudy lidu, tábory lidu, lidový tribunál, nebo nějaká další podobné zvrhlá uskupení na sociálních sítích. Velký retribuční dekret umožňoval retrospektivní cílení – tedy na postižení trestných činů odehrávajících se před vydáním dekretů. Postihována podle tohoto dekretu bylo mimo jiné také členství v NSDAP, nebo jiné nacistické organizaci.

Malý retribuční dekret dával do jisté míry justiční pravomoci národním výborům. Paragraf jedna s mnoha odstavci dával revolučním – komunistickým úředníkům, politikům netušené pravomoci vyřídit si to se svými ideovými nepřáteli, kteří dejme tomu do té doby stáli v cestě za honbou po majetku. To je velmi nebezpečné a také v tomto období dochází k mnoha excesům, kdy je člověk doslova dán v milost a nemilost soudruhům, kteří v národních výborech představovali značnou část osazenstva těchto úřadů.

Na jednotlivých Benešových dekretech zůstává nakrásno vidět, že poválečná revoluce byla nejen socialistickou, ale také národní, kdy si “národ” v podání tehdejších představ přišel “na své díky”znárodňovacímu dekretu.

Ani po válce se tehdejší společnost nedokázala poučit z chyb minulosti, zejména nacistického teroru. Sebereflexe se v Košickém vládním programu stala jednostrannou, zatímco doslova tabu se stala neschopnost první republiky navázat dobrý vztah k cizím etnikům žijícím na území tehdejšího státu. Slováci nebyli pokládáni za samostatný, svébytný národ, německá menšina byla v rámci předsudků vnímána jako skupinka zrádců, zatímco podniky, doly, hutě a banky dotýkající se těchto minorit nebyly pokládány národní, nýbrž protinárodní, prozrádcovské instituce, do kterých je třeba v rámci ideologie zasáhnout.

O určitém stupni kolektivizace a zestátnění se v exilové londýnské vládě uvažovalo už v roce 1942, kdy ministr Nečas hospodářském a sociálním odboru Státní rady ve svém projevu mimo jiné prohlásil:

  • že místo podnikání musí být hodnocena složka práce. Tedy, že by si stát měl cenit dělníků a pracujících, nikoli těch, kdo práci poskytují a svou činností umožňují ostatním pracovat.
  • Zároveň poválečný sektor se měl zaměřit na potřeby celku a nikoli výdělek a výnosy jedince, což nepředstavovalo ve své podstatě nic jiného, než cestu ke kolektivizaci, která byla Nečasem již tři roky před koncem druhé světové války považována za tu část ekonomiky přinášející společnosti radost i rozkvět veřejného hospodářství.
  • Nepřítelem poválečného uspořádání se mělo stát tržní hospodářství, jež mělo být nahrazeno hospodářstvím plánovaným.
  • doly, těžký a klíčový průmysl, doprava, zdroje přírodní energie, elektrárenství by měly být zestátněny a stejně tak banky s bankovními institucemi.

Znárodňovací dekrety prezidenta republiky páchající trestný čin krádeže za bílého dne vycházely z úvah londýnského období.

Komunisté se sociálními demokraty byli v roce 1945 za jedno. Čím rychleji proběhnou konfiskace velkých podniků, tím to bude lepší, i když někteří ministři poválečné vlády se znárodňováním tak moc nesouhlasili.

Edvard Beneš celkem 24. října 1945 podepsal čtyři znárodňovací dekrety:

  • Dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků,
  • Dekret prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského,
  • Dekret prezidenta republiky č. 102/1945 Sb., o znárodnění akciových bank,
  • Dekret prezidenta republiky č. 103/1945 Sb., o znárodnění soukromých pojišťoven.

Znárodňovacími dekrety bylo zestátněno na 2 119 podniků s 61 % zaměstnanců v průmyslu a s 75 % podílu na československé výrobě. Zestátnění podniků bylo dalším nástrojem k nastolení socialistického Československa, jehož příchodu významně napomohly v médiích tolik promílané Benešovy dekrety vytvářející základní instituce s mechanismy, o které se mohla opřít další socializace Československa. Viz například dekrety č. 109/1945 Sb. o řízení výroby a dekret č. 63/1945 Sb. o Hospodářské radě.

K nastolení socialistického Československa nesloužily jen Benešovy dekrety, ale významně k takové přeměně přispívaly a usnadňovaly příchod rudého stylu vlády.

Dekrety všeobecné politické povahy se mimo jiné zabývaly lidovou jednotou podle zásad socialistického vnímání společnosti, kdy se socialistické sny přerodily do kompromisních prezidentových dekretů jako byl ten č. 104/1945 Sb. zavádějící závodní a podnikové rady.

Komunisté žádali mnohem víc a mnohem drakoničtější představy o závodních radách. Jednáním nakonec došlo k uzákonění kompromisu postávajícímu kdesi uprostřed mezi umírněnějšími a těmi radikálnějšími požadavky.

Některé dekrety se všeobecně politickým charakterem se také dotkly vztahů Němců se společností, která za podpory politiků byla stále nakloněnější vyhnání tohoto etnika ze státu.

Viz dekret prezidenta republiky č. 50/1945 Sb. spatřující svůj prazáklad v roce 1944, kdy se politická exilová reprezentace rozhodla sáhnout ideově do oblasti filmu. Na základě tohoto dokumentu došlo k zestátnění filmových ateliérů i zavedení monopolu na to, kdo bude do státu filmy dovážet a naopak kdo bude nové a ty předchozí filmy vzniknuvší na území Československa i Protektorátu Čechy a Morava vyvážet.

Nejznámější součástí Benešových dekretů, pro kterou ji milují čeští ultranacionalisté, jsou dekrety týkající se útoku na německé spoluobčany v oblastech Sudet.

Ještě před koncem války sudetští Němci neměli tušení, co na ně chystají české orgány. Prezident republiky Edvard Beneš v Londýně podepsal dekrety, jimiž dopomohl k bezpráví i násilnostem na německém obyvatelstvu. “Vyháněcí” část dekretů vznikla před zveřejněním Košického vládního programu, což vedlo k pozdějšímu “vyšperkování” zmiňovaných dokumentů o přání soudruhů.

Dekret č. 2/1945 Úř. vést. čsl. o mimořádných opatřeních pro zajištění hospodářského života na osvobozeném území zavádí nejasné a blíže nespecifikované pojmy jako “nepřátelský” a “státně nespolehlivý”.

To, co bude po osvobození republiky následovat naznačoval v Londýně 24. května 1944 ministr Němec: “většina průmyslových a obchodních podniků bude okamžitě po osvobození země opuštěna svými dnešními majiteli či správci”…dopředu se předpokládalo, že majetky budou zabírány, například z důvodů etnicity majitelů.

19. května 1945 vychází ujasňující dekret odstraňující pochyby o tom, kdo je ” nepřátelský” a “státně nespolehlivý”. Konkrétně se jedná o dekret č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkověprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.

Jedenáct dnů po skončení války bylo jasné, kdo přesně bude spadat do pravidel perzekuce…postačila německá, maďarská národnost, jak dokládá paragraf 4 zmiňovaného dekretu :

Jak vysoce nedemokratické a předsudečné, generalizující…Dekret č. 5/1945 Sb. očerní všechny Němce, Maďary, zatímco pro cedulku nespolehlivého občana postačovalo, pokud se dotyčný od roku 1929 přihlásil k německé (maďarské) národnosti. To je neskutečné. Nenávist vůči německému i maďarskému byla v té době cool, a tak politici Národní fronty neváhali a přišli s dalšími právními úpravami uzákoňujícími plošnou diskriminaci s nenávistí vůči vybrané části obyvatel.

Nad podniky vlastněné Němci a Maďary se zavádí národní správa, zatímco ve stejném období vznikají dva další velmi důležité prezidentské dekrety. Tím prvním z 21. června 1945 je Dekret prezidenta republiky č. 12 /1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Tím druhým je dekret připravující de facto půdu pro organizační a právní předpoklady na vyhnání německého i maďarského obyvatelstva.

Dekret prezidenta republiky č. 12 /1945 Sb. je skutečně průlomovým. Odebíral všem Němcům a Maďarům, “zrádcům a nepřátelům republiky” zemědělskou půdu.

Zmiňovaný dekret č. 12 obsahoval výjimku, podle které se půda neodebírala osobám německé a maďarské národnosti, které “se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky”. Sudetští Němci, kteří pro své protinacistické postoje skončili v koncentračním táboře měli smůlu. Nacházeli se v továrně na smrt, trpěli, byli mučeni a tyranizováni nacisty, a tak se nemohli třeba bojů, nebo odbojové činnosti zúčastnit. Přesto takovým lidem poválečný režim odebral zemědělskou půdu. Podobně na tom byli němečtí Židé, kterých se perzekuce a diskriminace také týkaly.

Cíl dekretů byl jasný: odebrat nejen zemědělskou půdu, ale také budovy na ní stojící co největšímu počtu Němců a Maďarů. Paragraf 6 přidělil dočasnou správu konfiskovaného majetku Národnímu pozemkovému fondu při ministerstvu zemědělství, zatímco paragraf 7 určil zásady, podle kterých se má konfiskovaná půda přidělovat “do vlastnictví osob slovanské národnosti”. Přednostně zabavenou půdu Němců a Maďarů dostali v rámci socialistických zásad zemědělští dělníci s mnohočlennými zemědělskými rodinami. Byly také případy, kdy zkonfiskovaný zemědělský majetek dostávaly do vlastnictví také okresy, města i vesnice.

Na základě dekretů bylo celkem zkonfiskováno na 1 955 076 ha půdy přímo v pohraničí, zatímco ve vnitrozemí se jednalo o 445 375 ha.

Jakmile byli němečtí a maďarští občané zbaveni podniků i zemědělské půdy a došlo k jejich ekonomickému oslabení, nastal čas na zařizování odsunu stigmatizovaných, předsudečně vnímaných a dekrety diskriminovaných. Prozatím probíhal divoký odsun iniciovaný komunisty a dalšími lidmi poválečného Československa.

Výsledkem poválečného snažení mělo být vytvoření slovanské republiky složené pouze ze slovanského a nikoli německého, maďarského obyvatelstva. Osud tohoto obyvatelstva řeší dekret č. 33/1945 Sb. Neznamenal nic jiného, než zbavení se všech Němců i Maďarů na území státu,

i když existovaly výjimky pro Němce a Maďary, kteří se v době nacistické okupace přihlásili za Čechy nebo Slováky. Zbaveni občanství neměli být ti Němci a Maďaři, kteří se zúčastnili boje za osvobození Československa, nebo trpěli pod nacistickým, fašistickým terorem.

To je sice hezké, ale ve světle reality zůstává “boj za osvobození Československa” silně okleštěnou záležitostí, jejíhož významu lze jen stěží dosáhnout. Nepočítá se do něj podle příručky ministerstva vnitra z roku 1946 například neudání prchajícího vězně z koncentračního tábora, parašutisty, nebo posluchačů rádia. Stejně tak se do “boje za účelu osvobození Československa – činností v podzemním hnutí odboje” nepočítá poslech československého rozhlasu a rozšiřování zpráv z něj pocházejících a podobné je to s roznosem protinacistických letáků.

I když se sudetský Němec, nebo Maďar choval jasně protinacisticky a například rozšiřováním letáků bojoval proti nacismu, byl přesto v rámci Benešových dekretů takový člověk zbaven československého občanství jako nějaký velezrádce a kolaborant

Kdyby čecháčkovští ultranacionalisté měli znalosti o problematice, kterou tak často a tak rádi komentují, určitě by nemohli tvrdit, že se Benešovy dekrety týkaly jen a pouze pronacistických kolaborantů, když to rozhodně není pravda.

Režim se snažil co nejvíce znepřístupnit oficiální výjimky, aby těch Němců i Maďarů v Československu pobývajících bylo co nejméně, přestože roznosem protinacistických letáků někteří Němci, Maďaři riskovali nejen své vlastní životy. Ministerstvo vnitra se vysmívalo, ponižovalo statečnost některých, považovalo ji za něco nepodstatného…brožura ministerstva vnitra nazvaná jako Přehled předpisů o Němcích je skutečně smutným čtením dodávajícím upřesnění některých diskriminačních opatření.

Diskriminace německého i maďarského obyvatelstva probíhala také na základě výnosů ministerstva vnitra. Česko-německá smíšená manželství například nesměla užívat vlastní obytné domky, dostávala menší potravinové příděly než Češi, Němci v takovém svazku museli nosit na oblečení “zevní označení” své národnosti…Výnosem ministerstva vnitra z 2. října 1945 dokonce bylo zakázáno Slovákům i Čechům uzavírat sňatky s Němci, nebo Maďary.

Dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy došlo k zabavení movitého, nemovitého majetku i majetkových práv Němcům i Maďarům s obvyklými výjimkami, kterým bylo velmi těžké vyhovět.

Když byl Němec s Maďarem na základě svého původu zbaven majetku, zemědělské půdy, přišla na řadu další perzekuce tentokrát přikazující diskriminovaným práci na základě prezidentova dekretu č. 71/1945 Sb.. který v paragrafu 2 nařizoval práci mužům ve věku od 14 do 60 let.

Němci s Maďary měli pracovat, aby podle slov tehdejší politické reprezentace tyto osoby napravily škody způsobené bombardováním a dalšími válečnými útrapami. Prezidentovy dekrety systematicky ničily právní prostředí s právy ke všemu, co Němcům i Maďarům náleželo. Německé i maďarské spolky, školy formálně existovaly do 25. září 1945, kdy světlo světa spatřil dekret č. 81/1945 Sb. rušící spolky, zatímco v závěsu nechyběly dekrety č. 122/1945 Sb. a 123/1945 Sb. rušící německou univerzitu v Praze společně s německými vysokými školami taktéž v Praze i Brně zároveň.

I když poválečné Československo nevydalo speciální dekrety o odsunu, s pomocí jednotlivých dekretů došlo k vytvoření prostředí pro ekonomické zničení a odsunutí sudetských Němců i Maďarů ze země.

To je velmi smutné. Předsudky posloužily k dehonestaci, zničení lidských osudů…Benešovy dekrety byly kromě nástroje na přípravu socialistické společnosti také prostředkem na přípravu etnických čistek odehrávajících se za doprovodu Gottwaldovy přesvědčení o tom jak do května 1945 měli veškerou moc v Protektorátě Němci, zatímco nyní moc přebírají Češi a Slováci. Takto popsaná národní revoluce je z pohledu současníka nepřijatelnou, nelidskou i odpornou, i když z pohledu tehdejších spoluobčanů mohla být aktem logickým a ospravedlňujícím.

Benešovy dekrety se významně dotýkají největšího strašáka ultranacionalistů, kterým odjakživa byla obava z germanizace a ohrožení německým hegemonem. Proto i dnes zůstávají Benešovy dekrety stále živou součástí ultranacionalistických obav. Prezidentovy dekrety předsudečně zaútočily na ultranacionalistovi nepřátele – a to se počítá, protože se v očích fobika vyhnání Němců stává slovanským aktem Slovanovy velikosti, oddanosti a vlastenectví.

Benešovy dekrety představovaly významný mezník v československé historii, kdy před tím vším existovala demokratická republika nacionalistického státu majícího problém porozumět potřebám minorit pozvolna se přesouvající k projevům fašismu, nacistické okupaci eskalující po osvobození v de facto socialistický stát, k jehož zrodu dopomohly taktéž kromě ostatní legislativy Benešovy dekrety, jejichž existence je opravdu smutná.