Příchod Rudé armády minimálně pro několik desítek tisíc Čechoslováků znamenal únos do SSSR

Čeští neofašisté, ale také milovníci komunistické nadvlády nad českou kotlinou rádi vzpomínají na to, jak soudruzi z Moskvy přišli, aby československý národ osvobodili od nacistické nadvlády, zatímco jednoduše možná z neznalosti zapomínají na to, že s Rudou armádou se na osvobozených územích pohybovali lidé Stalinových tajných služeb připravující dávno před příchodem “osvoboditelů” podnebí pro nadvládu rudé barvy nad jedním státečkem ve střední Evropě.

Mezi současnými nevlastenci se najdou jedinci požadující lidové soudy a zatočení s nepřáteli ultranacionalismu, a tak i mezi některými proputinovsky naladěnými spoluobčany se najde pochopení pro tajné ze sovětské Směrše (zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky).

Příprava na rudou nadvládu probíhala už v jarních dnech roku 1944, kdy byla v Londýně podepsána Dohoda o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území.

Deklarovaný duch přátelství v jednotlivých řádcích sáhodlouhého textu zapáchal do širého okolí. Jakmile vstoupí vojáci Rudé armády na území bývalého Československa, prakticky veškerá moc nad územím po dobu válečných operací přepadá vrchnímu veliteli sovětské armády. Po skončení vojenských operací dochází ke zřízení československého vládního delegáta, mezi jehož pracovní náležitosti patří, mimo jiné, zajištění součinnosti československé správy se sovětským vrchním velitelem, kdy československá strana musí vycházet vstříct sovětským požadavkům.

Smlouva také zajišťovala, aby všichni lidé přicházející ze Sovětského svazu byli pouze pod sovětskou, nikoli však československou jurisdikcí.

Dohodu podepsali státní ministr Hubert Ripka a zplnomocněný velvyslanec SSSR u vlády republiky Československé Viktor Zacharevič Lebeděv. K samotné ratifikaci došlo ještě tentýž rok v Londýně. Beneš sice chtěl původně podobnou dohodu uzavřít s Brity i Američany, ale ti nepovažovali taková ujednání za nutná, a tak nakonec smluvní závaznost zůstala jen na sovětské straně, čehož tyranský režim náležitě využil ke svému užitku. Západní státy byly ideově očerňovány, zatímco bylo jasné, že sice něco podepsáno v roce 1944 bylo, ovšem co bude ve skutečnosti následovat, to je pouze na Stalinově straně.

Přibližně ve stejné době probíhala “jednání” o osudu Podkarpatské Rusi, kterou Beneš de facto v Moskvě 29. června 1945 Sovětskému svazu daroval.

Pokud chceme hovořit o únosech československých občanů sovětskými tajnými službami, potom Podkarpatská Rus v tomto ohledu hraje velmi důležitou roli. Politici jednali, zatímco po příchodu Rudé armády na podkarpatské území došlo k sovětskému ovládnutí zmiňovaného území.

Správa kontrarozvědky SMĚRŠ 4. ukrajinského frontu zde zahájila zatýkání a odvlékání de facto československých občanů do Sovětského svazu. Jednalo se především o Rusíny, Ukrajince, Čechy, ale také Slováky, Maďary a Němce.

Odvlečeni byli nejen přisluhovači maďarských okupačních úřadů, na které by se dalo pohlížet jako na vlastizrádce, ale proti své vůli byli zatčeni a uneseni také “třídní nepřátelé” komunistického režimu.

Mezi zadrženými byli členové a přívrženci předválečné agrární strany a předválečných i okupačních maďarských stran, dále příslušníci ruské emigrace, kterým Československo poskytlo azyl. Oběťmi se stali také Češi, Slováci odmítající sovětizaci podkarpatského regionu.

Rudý režim tolikrát podobný tomu nacistickému na Podkarpatské Rusi již dopředu ukazoval, co se bude dít na dalších “osvobozených” územích, na kterých v letech 1943 – 1944 operoval SMĚRŠ při podpoře partyzánů a dalších protinacistických akcí.

SMĚRŠ si vybíral také potenciální režimní potížisty, proti kterým zasáhl. Mezi nimi byli například lidé projevující sympatie k Československu, nebo také ti, kteří si ponechali v rámci kooptace československé občanství.

Archivy o počtech odvlečených nejsou přesně známi, ale někteří historici hovoří až o desítkách tisíců lidí odvlečených na území Sovětského svazu.

Jak zajímavé…kdyby tohle ti prokremelští honiči z xenofobních demonstrací věděli, možná by se trošku zastyděli za to, že na klopě kdy nosili svatojiřskou stuhu. S příchodem sovětů na Slovensko SMĚRŠ s NKVD ignorovali jakoukoli roli československých úřadů a samosprávy.

Na východě a severu Slovenska došlo k rozpoutání sovětského teroru. Kromě unášení spolupracovníků slovenských fašistických organizací skončili v Sovětském svazu na nucených pracích velké skupiny obyvatel.

Například v obci Malý Horeš byli po příchodu sovětské armády všichni muži od šestnácti do šedesáti let vyzváni, aby nastoupili na opravu válkou zničených mostů . Lidé uposlechli. Mosty opravovali, až je na místě obklíčila NKVD a proti jejich vůli 168 přítomných dělníků bylo odvlečeno na území SSSR.

To se stávalo velmi často. Z opravy válkou poškozeného okolí se stal únos. A to za naprosté tolerance místních úřadů. V roce 1990 vznikla Sekce odvlečených do SSSR při okresním výboru Konfederace politických vězňů v Prešově. Původně se počítalo s 6 000 odvlečenými, ale již o rok později se na základě důkazů hovořilo až o 40 000 unesených Slováků. Ovšem ani toto číslo není nejspíš konečné.

V současnosti se hovoří o 60 000 – 120 000 Slovácích odvlečených do rudého SSSR. To vše se dělo bez zájmu vlády, místních úřadů, orgánů, i když samotná československá vláda skrze státního tajemníka zahraničních věcí urgovala propuštění odvlečených lidí.

Zdroj: https://www.policie.cz/soubor/unosy-ceskoslovenskych-obcanu-do-sovetskeho-svazu-v-letech-1945-1955-pdf.aspx

Na Slezsku se sovětská tajná služba, respektive operativní oddíly kontrarozvědky SMĚRŠ 1. gardové armády 4. ukrajinského frontu zaměřily na československé občany narukované do Wehrmachtu.

Tito lidé většinou dezertovali, vraceli se zpět na Slezsko, nebo se přidávali k partyzánům, přesto byli obviněni a sověty souzeni ze spolupráce s nacistickými tajnými službami a režimem. Podkladem k jednotlivým stíháním byla mnohdy falešná udání prosovětských polských orgánů projevujících se nenávistně vůči čemukoli československému.

Sovětské tajné služby se na území Čech zaměřily především na Rusy emigrující předtím na území Československa.

V menší míře se oběťmi také stali čeští občané v Československu narození.

Tajní z rudé Stalinovy říše měli seznam ruských emigrantů žijících v českých městech, kdy s tímto seznamem SMĚRŠ s NKVD zahájily velké akce v Ostravě, ale také dalších městech, do kterých Rudá armáda přicházela. Mnoha ruským emigrantům v Československu žijícím bylo uděleno československé státní občanství, a tak sovětská moc vlastně unášela československé občany. Jednalo se o politiky ruského původu, novináře a spisovatele ruského původu, vysokoškolské profesory ruského původu, ale také Rusy pracující v československé armádě prchající předtím ze Stalinovy krutovlády.

Kdyby nebylo deníku Michaila Mondiče, věděli bychom o činnosti SMĚRŠE opravdu velmi málo. Tento muž totiž do této tajné služby pronikl a své vzpomínky sepsal v knize vydané v Berlíně v roce 1948 . Hlavním cílem sovětských rozvědkářů bylo zamezit ruské emigraci působení na československé úřady, politiky. Sověti velmi dobře věděli pro koho si jdou. Pokud ruský, ukrajinský migrant uspěl v československé společnosti, integroval se a stal se součástí československého prostředí a svou činností nebyl neznámý, mohl počítat s tím, že skončí na území SSSR, nebo v “péči” sovětských rozvědčíků.

Československé úřady svým občanům nepomohly. Z Čech bylo do gulagů na nucené práce odvlečeno na několik desítek tisíc lidí. Jen velmi malá část z nich se vrátila zpět. Návrat první větší skupiny se odehrál v roce 1953. Trvalo až pět měsíců, než československé úřady navrácené převzaly. Navrátilci předtím podepisovali dokumenty o mlčenlivosti, byli školeni jak hovořit o gulazích – samozřejmě se lhalo.

Ženy byly v gulazích velmi často znásilňovány, lidé biti a násilně nuceni k nelidské práci v těžkých podmínkách bez dostatečného množství jídla, hygieny a zajištění základní lékařské péče.

Ale to se veřejnost neměla dozvědět. Československé úřady byly zaskočeny z navrácení předtím některých unesených lidí.

Všichni vracející se byli do Československa předáni jako českoslovenští státní občané. Nikdo nepřijel do Československa jako občan Sovětského svazu. Většina obětí únosů do Sovětského svazu v letech 1945-1948 byla odvlečena bez dostatečně průkazných osobních dokumentů a záleželo jen na tom, co unesení sami říkali, zda-li se hlásili k československému původu.

Sověty organizované únosy československých občanů jsou velmi smutným svědectvím o selhání politiků, ale také samotného Beneše v poválečném období. Komunisté si to nechtěli rozházet se Stalinovými agenty, ostatní nebyli schopni zastat se spoluobčanů…na to bychom neměli zapomínat především. 8. května bychom neměli vzpomínat jen na konec druhé světové války, protože Rudá armáda nebyla takzvaně osvoboditelská pro každého.