Máchův Máj má stále co říct současnému světu

Romanticky střižený Máchův první máj je rozhodně krásnější, příjemnější a uchu lahodnější, než křepčení extrémistů v ulicích Prahy a dalších měst sužovaných shromážděními nedemokratů využívajících státní svátek ke svému zviditelnění – například komunistů mylně se domnívajících, že první květnový den patří právě jim, protože 1. květen je mimo jiné také Svátkem práce – co na tom, že s komunisty nemá nic společného…rudí si ho zvykli znásilňovat, a tak ve svých zvrhlých tradicích nadále pokračují za doprovodu postarších ročníků i rudých praporů s masovým vrahem na štítě.

Demonstrace na pražském Náměstí Jiřího z Poděbrad 1. května 2019

Buditelé z minulosti by koukali, co se to s Masarykem vytvořeným národem Čechů ve dvacátém prvním století děje. Místo polibků pod rozkvetlými stromy neofašisté s neonacisty, nacionálními bolševiky a komunisty v první květnový den brojí proti domnělým, často neexistujícím nepřátelům. Klíčové dny s jinak neškodnou symbolikou jsou pravidelně znásilňovány extrémisty dneška.

Co by na ideový blázinec prvomájových dnů řekl Karel Hynek Mácha? Možná by se podivil nad degenerací fašizujících názorů, se kterými se zástupce romantismu mezi ultranacionalisty devatenáctého století zcela určitě setkal. Ale první květnový den není jen o politice, projevech extrémů na politických shromážděních a kulturních akcích plných nejrůznějších pamlsků.

První máj je lásky čas, jak napovídá Máchova slavná báseň, v jejíž jednotlivých slokách se čtenáři setkají s poutavým příběhem, jehož obsah má stále co říct současným generacím.

Romantický světobol tolik typický pro tvorbu Karla Hynka Máchy přináší příběh o mnoha základních symbolech, v nichž kromě loupežníka, vězně ve vězení vystupuje také poutník, se kterým se samotný autor častokrát identifikuje. Stěžejními prostředími se stávají příroda, hřbitov, hrob, ale také abstraktní noc, vlast, samota, kdy se v jednotlivých řádcích objevuje na okraji společnosti pohybující se jedinec se světabolem na srdci trýznící svou vlastní mysl nejrůznějšími filosofujícími úvahami, nadějemi, ztrátami a ochotou řídit se nakonec srdcem, nikoli rozhodnutím mozku…

Máchovy postavy Máje mají vážené společenské postavení, přesto stojí na pokraji společnosti. Kat pochází z rodu Přemyslovců, mladý Rom v příběhu má hraběcí titul…v záchvěvu básnického díla jednoho z nejznámějších českých básníků je vidět vystupující absurdita bytí, kdy vyděděnci na okraji společnosti mají více rozumu, než ti uznávaní a společností přijímaní…

Máchova osamocenost promítaná do individualistického gesta vzpoury proti světu je namířena hlavně vůči zlu a útlaku, jemuž jsou aktivity současných radikálů zasvěceny. Každé slovo, každý řádek střídáním nadšení, pocitů úzkosti i depresemi simuluje kantátu stínů a světel, zápas dobra a zla, ve kterém noc zkouší zvítězit nad zidealizovaným dnem.

V Máji Karla Hynka Máchy je Vilém po celou dobu děje sužován pocity rozervance, kdy ztrácí vše, co kdy miloval a také to, čeho si v životě vážil. Na konci utrpení se nenachází rozhřešení, nebo nějaká naděje na zlepšení. Přichází vězení a sním veškeré pocity, ke kterým prostředí žaláře svádí bolavou dušičku.

Mladý veršotepec v nesmrtelném díle plném citů a lásky bdí a sní zároveň.

Neřešitelný rozpor mezi člověkem jako jednotlivcem a společností prostupuje ke každému z nás…proč existuje povrchnost, lhostejnost jednoho ke druhému…proč se všechen nezájem dostává až do nepoznamenané přírody?

Jako kdyby lhostejnost nad osudy druhých ničila mýticky ideální svět Máchových iluzí…není snad lhostejnost nad osudy ostatních živnou půdou demonstrací současných neonacistů, neofašistů a nacionálních bolševiků?

Jak se zdá, z historie vystupující poezie má stále co říct dnešku a je to hlavně tím, že se chyby minulosti stále opakují, zasekávají na stejných bodech a téměř nikdo vážné nedostatky neřeší. Jak hloupě zaslepení jsme od svých začátků. Masaryk vytvářel umělohmotně seskupený národ, aby bez ohledu na ostatní nepřímo nastolil ideový základ českého fašizování tolik mistrně zosobňovaný Karlem Kramářem a mnoha dalšími představiteli obchodníků s obavami o české malosti. Jako kdybychom se 1. května nacházeli ve spleti biedermeierského nacionalismu, kdy kvůli lásce k národu a vlasti musíme nenávidět ty druhé.

V Máchově Máji nalezneme možná víc svědectví o vlastenectví, než se kdo domníval…

Literární historik Karel Krejčí vidí ve Vilémově rozhlížení se na popravišti po májové krajině pozdrav sesílaný vlasti a nikoli Jarmile, pro kterou mladý Vilém spáchal tak ohavný zločin, jakým je otcovražda, jež mnoha literárními vědci bývá vykládána také jako odpor Máchy proti kolektivnímu otci – národu . Básník Jan Neruda zase ve Vilémově smrti vidí paralely k Ježíšově skonu na kříži.

Těch pohledů a rozborů na Máj je mnoho, ale obecně vzato, Mácha svými texty dokazuje, že smrt postihuje nejenom mládí, lásku, krásu, ale také i vlast. Ostatně obavy o skonu vlasti provázejí Máchovu tvorbu doslova jako pověstná Ariadnina nit…melancholické mámení doprovázené pesimistickými názory nejenže popisují prostředí, ve kterém Mácha žil, ale zároveň dávají živnou půdu dnešním nacionalistickým běsům opírajícím se o třeskutý strach z mrtvé národní velikosti, pro kterou vznikají neofašizující mámení ve své podstatě usilující o sebedestrukci.

Báseň Máj je často veřejností pokládána za milostnou, ale ke komu je ona láska sesílána? V textu nalezneme lásku romantickou, zklamanou, odloučenou, ale i nakonec lásku překaženou.

Jarmila se sice v obsahu básně nachází, ale vnímavý čtenář se nezbaví dojmu, že ta ženština, cíl Vilémovy lásky, zůstává v celistvosti příběhu kdesi v pozadí, protože ani Jarmilina smrt není Máchou dalekosáhle rozebírána, samotný Vilém působí mnohdy spíše jako klasický sebestředný muž. A nejsou třeba některé vztahy Viléma k některým mužům v básni narážkou na homosexualitu? Třeba plavcovo prokletí sesílané k Jarmile?

Kontroverzní jsou pohledy na lásku k dítěti, která je v Máji vykreslena motivem vyhnání syna z domova a jeho následnou přeměnu v loupežníka.

Vilém na koni; Zdroj: https://img.ceskatelevize.cz/program/porady/10134575629/foto09/gal_19.jpg?1335277256

Dětství s bezstarostností jsou tak pomíjivé, končí lusknutím prstů, protože čas je krutým služebníkem tak trošku svádějícím mysl člověka k návratu do časů, kdy ještě existovaly nějaké naděje, naivita i ochota dosáhnout nějakého pomyslného ideálu, k němuž se jako dospělí nemůžete přiblížit ani omylem. V posledních chvílích před smrtí se Vilémovi příroda, země stává matkou, zatímco krutý otec není ničím jiným, než fyzickou ukázkou překážek nedovolujících návrat do období sladké nevědomosti. Karel Hynek Mácha miloval noc, miloval i svoje mládí, proto je v Máji večer začátkem života a červánky představují hynoucí dobu dětství.

Mácha dává přednost fantazii, činům, ideálům, popisu májové přírody, dramatickým zvratům vykreslujícím tragické okolnosti ztráty věcí nejcennějších……..Všechno okolo v Máji ožívá a graduje ve chvíli, kdy je příroda popsána očima odsouzeného na smrt. Zář měsíce překrývá mrak a klidné jezero počíná hučet. Příroda koresponduje s životním osudem Viléma. Dýchá, zurčí přesně tak, jak se cítí hlavní hrdina Máchova díla.

Svět je takový, jak jej vnímáme. Opět bychom mohli nacházet parafráze s extrémizující scénou současných dnů, kdy neofašisté, neonacisté v zájmu nesnášení vidí všude zlo a ve jménu zla taktéž jednají.

Máchova nadčasovost dokáže s nejrůznějšími parafrázemi mezi řádky poukázat na bolavá místa dneška, se kterými si často nedokážeme poradit.

Skutečnost, přítomnost a sen o tom, jak by všechno mohlo být jiné si jsou od sebe natolik vzdálené. Proto možná samotný Mácha posmrtnost, nadčasovost spatřuje v básních v symbolice hvězd, nebe, slunce, měsíce…tak jako v Máji, tak v mnoha dalších básních zmiňovaného autora je patrný rozkol mezi snem a skutečností, ideálem a realitou, jejíž prožitek dává svobodu snění a přemítání o tom, co není…

Každopádně Máchův Máj je velkým přínosem nejen pro českou literární scénu, ale také pro připomenutí, že důležitějším je jedinec, každý z nás před celkem, nebo potřebami nějakého národa, jež může být klidně ve jménu literárních představ otcem, jehož vlastní syn zavraždil.