Okamura dá veřejnému posluhovi význam něčeho špatného, aby mohl zaútočit jak na “sluníčkáře”, tak na Milana Kohouta zároveň

Tomio Okamura je trapným obchodníkem se zlem pokoušejícím se za každou cenu upoutat pozornost na svou osobu, nebo politické hnutí, jemuž se nedaří tolik, jak by si předseda s předsednictvem přál. Několik poslanců odešlo z partaje a dokonce ani ta účast na nedávném shromáždění na Václaváku nebyla ohromující, jak se předem očekávalo.

Testosteronem přesycený rodák z Tokia s moravskou maminkou v rodokmenu se, tak jak má na sociálních sítích ve zvyku, pokouší vylézt na zádech někoho jiného na výsluní médií a veřejnosti, když na své facebookové stránce zveřejňuje své dojmy z Wikipedie, kde v kolonce “Zajímavost” nalézá další význam extrémisty a fobiky tolikrát používaného sluníčkáře: ” Tak právě čtu, že slovo “sluníčkář” bylo zaznamenáno v češtině již v roce 1881. Znamenalo “veřejný posluha”. Pozoruhodné… ” doplněný o manipulativní fotografii s filosofem Milanem Kohoutem držícím v rukou bílý transparent s nápisem: “PŘIJMĚME MILION UPRCHLÍKŮ”, jako kdyby ten vousatý muž v představách popírače holokaustu Romů nebyl nikým jiným, než tím “veřejným posluhou”.

Inu, když radikalismus partaje neláká, místo populistických témat se stále více lidí zajímá o dění uvnitř SPD, tak nezbývá nic jiného, než vytáhnout alespoň na monitorech tématiku uprchlíků, když ti přicházející z daleké Afriky, Blízkého východu a s islámskou vírou na vrchu téměř v České republice nejsou,

Výrazem slova Sluníčkář se zabývá například druhé číslo časopisu Naše řeč z roku 2017 vydávané Ústavem pro jazyk český Akademie věd České republiky, kde se na stranách 109 – 111 “Sluníčkářem” zabývá Petr Nejedlý.

Každý se může za euro na vlastní oči přesvědčit, jak to s tím mnohdy hanlivě používaným “sluníčkářem” je a kdy se vůbec poprvé v současnosti hanlivé a sarkastické označení dostalo do pomyslného slovníku minulých generací. Populisté, milovníci hanlivých nadávek a rozdělování společnosti si možná vzpomenou na článek Jiřího X. Doležala v Reflexu z 28. března 2013, kdy kontroverzní autor “sluníčkáři” označuje spoluobčany věřící, že v té naší složité společnosti je víc hodných lidí, než těch zlých. Sluníčko zobrazuje pozitivitu, zatímco zdrobnělina nabízí použití zdánlivého novotvaru ke slovním útokům na odpůrce, kteří jsou přeci na základě mysli xenofobů a milovníků nekorektnosti jinačí, naivní a neskonale hloupí, protože požadují přesný opak, než rudohnědě přemýšlející radikál s nedemokratickými představami o světě…

Ovšem dějiny u “sluníčkáře” sahají mnohem dále, než bychom čekali. S historickou vzdáleností se mění také význam v článku zmiňovaného výrazu.

Úsek textu v časopisu “Naše řeč” zmiňuje na straně 110 dětskou televizní soutěž z let 1983 – 1988, kdy jsou v pořadu ” Kámen, nůžky, papír” určeném pro žáky pátých a šestých ročníků základní školy dva soupeřící týmy označované symboly sluníčka i hvězdičky. Pod moderátorským vedením Jaroslava Suchánka i Marie Kúsekové v brněnském studiu Československé televize se z dětí stávají “Sluníčkáři” a “Hvězdičkáři”. Dnes by určitě díky píli internetových hejtrů televize žádný soutěžní tým takto neoznačila, protože Okamurou zmíněný “sluníčkář” má spíše, jak již bylo v článku řečeno, hanlivý význam. I když za sluníčkáře byly označované děti z mateřské školy Sluníčko ze severočeské Krupky a ještě v roce 2000 byl za sluníčkáře v Radiožurnálu ředitelkou úpické hvězdárny označen vědec zabývající se výzkumem Slunce a v Deníku Referendum jsou za sluníčkáře označení návštěvníci letních hudebních festivalů.

Zdroj:
http://denikreferendum.cz/clanek/tisk/4546-ceske-letni-festivaly-v-cervenci

“Sluníčkář” od roku 2000 získává kladnou, nebo zápornou konotaci pro označení někoho, kdo se ve své naivitě, póze odlišuje od ostatních. Politické zabarvení vzpomínaný výraz dostává na stránkách Týdeníku v roce 2012, kdy jsou za sluníčkáře označováni lidé z ministerstva dopravy blízcí Vítu Bártovi obývající místnost s kobercem, na kterém bylo ústředním motivem Slunce.

To je sice hezká a svým způsobem zajímavá informace, ale vzhledem k Okamurově poznámce o sluníčkáři jako výrazu z roku 1881 znamenajícím údajně “veřejný posluha” je nám to k ničemu. Pojďme tedy dál.

Sluníčkář se objevuje v textu už v první polovině 20. století v knihách Václava Kaplického, jejichž děj se odehrává na pomezí 17.-18. století.

Zdroj: Naše řeč, strana 110

Sluníčkář je vykreslován v Kaplického knihách jako ten, kdo se válí, vyhřívá na sluníčku a odmítá pracovat. Kdyby nebylo poznámky na mnohdy faktograficky pochybném zdroji z internetu, neměl by fobik ideový základ k tomu, jak lze vnímat a chápat sluníčkáře jakoby z historického kontextu. Co na tom, že kontext neexistuje a Sluníčkář měl v různých historických obdobích jiný význam…

V Časopisu Musea království Českého z roku 1881 skutečně stojí u Sluníčkáře” veřejný posluha, to je pravda, ale kdo onen veřejný posluha byl?

Zdroj:
http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=10803585&idpi=27213699

Okamura ve svém příspěvku “veřejnému posluhovi” dává plejorativní význam jako člověku, kdo někomu veřejně poslouží k něčemu špatnému, nekalému, zlému, ošklivému…ale to je pouze Okamurova hloupá zkratka nemající se skutečností moc společného.

Například takový časopis Naše Řeč z roku 1928 hovoří o slovu “slunečkář” takto: “Pan R. Jeníček, rodák jindřichohradecký, nám oznamuje, že je to název v jeho rodišti zcela běžný. Veřejní posluhové stávali nebo posedávali kolem sousoší Sv. Trojice pěkně na slunečku a odtud jejich přezdívka. Tak bývalo možná i jinde.

Zdroj:
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2488

Tedy, slunečkáři byli veřejní posluhové posedající kolem sousoší Svaté Trojice na slunku, odkud také pochází jejich označení. Na tom nemusí být nic špatného.

Veřejný posluha byl podle knihy Eduarda Basse “Potulky pražského reportéra” dýnstmanem a dýnstman nebyl nikdo jiný, než obyčejný obecní zaměstnanec mnohdy vykonávající práci pro obec v uniformě.

Zdroj:
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2549

Takže ve výsledku Tomio Okamura zase vaří z vody, protože nejspíš vůbec netuší, kdo onen veřejný posluha byl. Opět předseda SPD ukazuje, že se absolutně nevyzná v historii národa, ke které se tak často hlásí. Útočí na obecního zaměstnance pracujícího pro blaho spoluobčanů, zatímco fobikovi ze Sněmovny stejně neznalí fanoušci za takový postoj tleskají, protože, když se to hodí, je z kontextu vytržený a současným pohledem pozměněný veřejný posluha dobrý k útoku na ideové odpůrce.

Tento případ je dalším z mnoha, kdy extrémista, neználek a zároveň bývalý mluvčí cestovních kanceláří ukáže neúctu k předkům, ke kterým veřejní posluhové patřili. Tady alespoň nakrásno vidíte, jaké vlastenectví tragikomik z pořadů na Barrandově vyznává. Nakonec mohou být fanoušci náboženské nenávisti rádi, že sami nejsou obecními posluhy, když už nevnímají předsedovy ataky na Romy začínajícími povídkami o sociálních dávkách a natažených rukách.