Místo: ” v 38. se měli bránit” bychom se měli sami sebe ptát, zda dokážeme vyhrát nad dezinformacemi

Zatímco Česká republika čelí nebezpečí přicházejících z Východu, zaznívají ve jménu výročí Mnichovské dohody a nacistické okupace z 15. března 1939 trapnomagické debaty o tom, zda jsme se tenkrát před mnoha lety měli bránit, když armáda podle některých historiků byla připravena a odolala by útokům nacistických šiků ozbrojenců…

Debaty o tom, co by kdyby, jsou zbytečné a do značné míry dokonce i hloupé, protože během přesolených slovíčkaření a nejrůznějších názorů nejrůznějších historiků zapomínáme často na samotná historická fakta i souvislosti a do debat vstupuje nacionalismus, tupost starých nenávistí, předsudků zapomínajících na krok Edvarda Beneše, nacionální politiku Československa i strašný stav lidských práv, kdy první republika v rámci nacionálního státu selhávala.

Své by k tomu mohli říct českoslovenští Němci, Romové a další…pro ně nebyla první republika ničím hezkým, i když se v řádcích některých článků setkáte s názorem, že se v jiných částech Evropy Němcům jako minoritě žilo mnohem hůře. Samozřejmě, postavení Němců s postavením Romů není možné srovnávat, protože Romové byli považováni za občany nejnižší kategorie, zatímco zdejší německá minorita patřila mnohem výš co do společenského žebříčku, ale i tak na práva obou bylo zapomínáno.

Československo po celou dobu své existence nedokázalo naplnit to, co slíbilo v roce 1918. Nejednalo se o rovnocenný stát dvou národů.

Edvard Beneš neuznával slovenský národ jako samostatný a svébytný, zatímco v časech největších ohrožení tento státník podle některých historiků selhal při udělení souhlasu s Mnichovskou dohodou v roce 1938, čímž tak trochu v současnosti opětovaný politik ukázal, že zbavení se československých Němců , ztráta části území československé republiky je něco správného, neřkuli státotvorného…

Při vzpomínkách na Mnichov roku 1938 se právě na takovéto dosti podstatné drobnosti zapomíná a samotný Edvard Beneš je heroizován jako symbolika demokracie uprostřed nacistického, fašistického okolí…ale realita byla o něčem úplně jiném.

Hovoříme o velmi složitém období…vkládáme do něj nacionalistické vize častokrát čerpající z hodin dějepisu komunistických učebnic, kdy rozdělení na zlé a dobré bylo jasné, jako nějaká dělící čára…ale mýtické rozdělení na dobré a zlé ve světle reality nikdy nefunguje. 

Slovíčka o obraně jsou z nacionalistického pohledu krásná, ale o jaké obraně by skutečně měla být řeč? Neměli bychom zapomínat na to, co předcházelo…dejme tomu, že bychom se dokázali ubránit nacistickým tankům, dělům, kulkám…ale dokázali bychom se stejně vehementně ubránit před sebou samými, kdy značná část národa byla naočkována nacismem, fašismem, antisemitismem a rasovými předsudky?

Neprohráli jsme dávno před rokem 1938 před sebou samými? A nebyly náhodou tak trochu další prohry jen součástí proher minulých?

V samotném Mnichově, před vchodem do budovy, kde měl Adolf Hitler svou mnichovskou kancelář se nachází plaketa v německém, českém a slovenském jazyku a nad tím vším vlaje česká vlajka jako vzpomínka na smutné události z osmatřicátého.

To je jediná připomínka na tehdejší události před osmdesáti lety. Město žije spíše Oktoberfestem, který zde v nejbližších dnech bude. Nacionalisté by si ve jménu zapšklé nenávisti mohli rýpnout do toho, že si Mnichov, ani jeho obyvatelé události nepřipomínají pochody městem a všudypřítomnými výstavami na ulici…ale je to dobře…protože přesně tento stav ukazuje na velkou změnu v německé společnosti…

Ve světle těchto skutečností vychází na povrch jedna zásadní otázka: “Není náhodou to celonárodní připomínání osmdesáti let od Mnichova v České republice obyčejnou příležitostí k připomenutí a pozdvižení nacionalismu?
Není to jen další z důkazů, že jsme se jako národ nebyli schopni zbavit ublíženeckého pohledu na svou minulost? A není to důkaz, že jsme se nedokázali ani za osmdesát let zbavit českého nacionalismu?

Rozhodně bychom neměli zapomínat na vlastní minulost a jak řekl německý ministr zahraničí Heiko Maas: “To, co bylo tehdy v některých částech Evropy oslavováno
jako úspěch zajišťující mír, bylo jen počátkem Německem způsobeného
plošného požáru, který znamenal katastrofu pro celý kontinent i svět

…ovšem neměli bychom v časech prokremelských dezinformací a sílícího vlivu Kremlu, prostupování islamofobie přemýšlet o 29. září 1938 trošku odlišným způsobem bez patosu nacionalismu a příkras komunistické otravy ve výkladu dějinných událostí?

A neměli bychom se místo otázek: “V osmatřicátém jsme se měli bránit” raději sami sebe ptát, zda jsme schopni ubránit se současné dezinformační kampani, případné islamofobní nenávisti, rasismu, který mnozí ve svém srdci nosí, případně ke kterým jsou někteří z nás slepí, tolerantní. Možná bychom se měli sami sebe ptát, zda jsme schopni odolat rádoby jednoduchým řešením umožňujícím opakování minulých chyb.

Někdy to vypadá, jako kdybychom všem těmto mámením propadali a pokládali je za něco správného a snad i logického. Ale v minulosti jsme celkově jako národ na něco podobného doplatili a doplatit můžeme klidně znovu. Na to bychom neměli zapomínat především.