Ukrajinská krajní pravice vyhledává napříč Evropou protirusky zaměřené ultranacionály

Evropská krajně pravicová scéna je, nebo v minulosti byla pro proputinovské, ale také ukrajinské extrémisty zajímavou nevěstkou, se kterou je skvělé chviličku koketovat a obrazně řečeno skotačit po rozkvetlé louce, protože si jednotlivých piruet může všimnout strýček Putin, nebo některý zástupce maličkaté ukrajinské, rádoby vlastenecké skupinky.

Demonstrace ukrajinsdké krajně pravicové strany Svoboda v roce 2013; Zdroj: Wikipedie

Typickým příkladem by mohla být ukrajinská krajně pravicová strana Svoboda, která v průběhu několika let spolupracovala s mnoha evropskými krajně pravicovými hnutími, organizacemi, kdy ve vzájemných stycích nebyla nouze o radikální populisty, neofašisty, nebo dokonce neonacisty tajně doufajícími, že si sblížením s partajníky vyjadřujícími se jako trapní náckové povýší svou existenci na vyšší stupeň.

Bylo tomu tak do pomezí let 2013/2014, kdy Svoboda začala mít výrazné problémy s evropskými, velmi podobně smýšlejícími protějšky.

Partaj původně s vlčím hákem proměněným do žluté ruky v modrém poli byla vyhoštěna z Aliance evropských národních hnutí, protože v ní začala tou dobou excelovat maďarská krajně pravicová strana Jobbik nemající daleko k antisemitismu, nebo obyčejnému rasismu namířenému například vůči maďarské romské menšině.

Geopolitický vývoj si žádal své. Více a více populárnějšími se staly prokremelské názory, a tak není divu, že proputinovský Jobbik nemohl dále otevřeně tolerovat ukrajinskou krajně pravicovou Svobodu jednoznačně vystupující s protiruskou slinou na triku.

Na závadu byl také mnohdy protimaďarský tón objevující se například v ultranacionalistických pochodech a mediálních vystoupeních Svobody, která se potíže na mezinárodním poli pokoušela překonat orientací na ještě radikálnější organizace, které by mohly s ohledem na odporný etos ve slovech a stranických vyjádřeních přehlédnout protiruskou rétoriku jako obyčejnou součást nutného rádoby vlasteneckého snažení.

Tomuto účelu měla posloužit přítomnost Tarase Osaulenka ze Svobody na ultranacionální konferenci známé pod označením “VISION EUROPA” organizovanou ve Stockholmu Stranou Švédů vzniknuvší v roce 2008 z členů Národního socialistického frontu,

K zahlédnutí bylo hned několik známých představitelů neofašistické scény, ke které se tenkrát Svoboda chtěla nepokrytě přidat. Inu, když nemáte síly na překonání ideového nepřítele, zkuste se na mezinárodní scéně spolčit ještě s radikálnějšími, než byli vaši předchozí radikálové ze spoledčného, dodnes existujícího projektu Aliance národních hnutí.

Svoboda se také pokoušela etablovat na německém prostředí skrze představitele Nacionálnědemokratickou stranu Německa(NPD), kdy poslanec ukrajinské radikální strany Mikhaylo Holovko zamířil do zemského parlamentu Saska, aby zde v květnu 2013 promluvil ke členům v článku již jmenované neonacistické německé strany NPD. Přibližně o měsíc později Svobodu na Ukrajině navštívil krajně pravicový politik Roberto Fiore z neofašistické italské strany Forza Nuova.

Předmětem debaty bylo údajně vytvoření mezinárodního uskupení nejradikálnějších stran a hnutí. Když Aliance národních hnutí nevyšla, přichází na řadu pokusy o vytvoření něčeho podobného s větší neofašistickou slinou ve slovníku i jednotlivých ideálech.

Kdyby v roce 2014 Ukrajinu nezachvátila revoluce, možná by sen ukrajinské Svobody o bytí lídrem v nadnárodním neofašistickém společenství vyšel.

Rok 2014 se de facto stal koncem mezinárodních snah navázat na další spolčování s evropskými ultranacionálními a neofašisticky orientovanými stranami, hnutími a spolky.

Svoboda se v zájmu většího a ráznějšího proniknutí do revolučních dění vyjadřovala ještě více protikremelsky a protirusky, a tak například rakouští Svobodní, nebo dokonce i Forza Nuevo přestala vyhledávat, nebo akceptovat jakékoli styky s ukrajinskou Svobodou.

Od té doby, až na malé výjimky, žádné ukrajinské krajně pravicové subjekty nedokázaly navázat kontakty na evropské krajně pravicové subjekty, pokud do výčtu nepočítáte ozbrojené dobrodruhy krajně pravicových politických luhů a hájů přijíždějící na Ukrajinu zastřílet si na ruské vojáky za podpory lidí z ukrajinské krajní pravice. Mezi střelci v této době bylo také několik Čechů udržujících skrze sociální sítě styky s některými ukrajinskými neobanderovci.

Evropské krajně pravicové organizace začala v roce 2016 oslovovat ukrajinská extrémistická paramilitární organizace AZOV.

10. listopadu 2016 se jeden zástupce AZOVU, Vladyslav Kovalchuk, zúčastnil krajně pravicové konference ve Varšavě organizované polskými ultranacionalisty ze skupiny Niklot a italským xenofobním hnutím CasaPound.

AZOV je u některých Evropanů oblíbený především schopností bojovat na východě Ukrajiny s ruskou válečnou agresí, i když obsahem azováků zůstávají nedemokratické názory útočící například na základní lidská práva.

Za několik měsíců po účasti na varšavské konferenci se Azov přejmenoval na Národní sbor, kdy Olen Semenyak zkoušel štěstí u evropských ultranacionálních spolků a organizací projevujících se protiruským sentimentem.

Bylo to takové malé paběrkování, Kdy například Národní fronta Marine Le Pen zkoušela oslovit prokremelské, Národní sbor vyhledával zbytek ochotný “mudrcovat” o ruské otázce s tóninou podpory všech, kdo vystupují rasisticky, xenofobně a hlavně nenávistně s protimoskevskou rétorikou ve slovech.

Živnou půdou mohou být například mládežníci neofašistické NPD známí pod označením Mladí nacionalisté vytvářející v květnu 2018 konferenci několika xenofobních a ultranacionálních uskupení, mezi kterými byla pozvána taktéž ukrajinská Svoboda.

Nicméně, je to Národní sbor, kdo aktivně navazuje napříč Evropou mezinárodní kontakty.

Z určitého úhlu pohledu je tozvláštní situace, kdy Evropa, evropské svobody zůstávají z určitého úhlu pohledu v sevření nebezpečí dvou druhů ultranacionalismů: jednoho proruského a toho naprosto opačného nemajícího daleko k adoraci banderovců a ukřičeného ubírání o lidských práv. Protilidskoprávně působí také prokremelské radikální spolky a hnutí.

To je docela smutné. Žádný ultranacionalismus nemá právo na existenci, protože vždy dává prostor radikálním protilidským názorům, s nimiž nemůže souhlasit žádný demokrat.