Islamofobové dneška svou rétorikou napodobují antisemity z dob první světové i po vzniku Československa

Když na sociálních sítích nastane čas na debatu o první republice, většinou v jednotlivých příspěvcích vítězí naivní touha vykreslit si období let 1918-1938 optikou růžových brýlí poplatných šedivým filmům barrandovských studií, protože v představách současníků zůstává i díky nacionálnímu balastu masarykovský stát tolerantní zemí s poměrně bezpečným domovem pro Židy.

Ve srovnání s okolními státy byl antisemitismus v meziválečné československé historii mnohem méně rozšířený a dejme tomu méně viditelný, ovšem stále existoval a dával jednotlivými projevy najevo, že nenávist vůči všemu židovskému zůstává součástí některých překotných československých vlastenců vestoje salutujících pověšené státní vlajce na žerdi.

Protižidovské nálady jsou ve společnosti patrné během samotného formování první republiky, kdy židovští spoluobčané byli peskováni například za to, že údajně během bojů v zákopech první světové války neprokázali dostatečnou loajalitu vůči českému národu.

K podepření těchto tvrzení se mezi lidmi rozšiřovaly nejrůznější báchorky, za které by se nemusel stydět ani řadový člen Okamurovy Svobody a přímé demokracie. Lhalo se, až se za kočáry prášilo. Hlavním cílem bylo vyvolat ve společnosti nenávist, protože s označeným “černým Petrem” se hluboká frustrace z vlastní maličkosti snáší lépe, než pohled na odraz obličeje v zrcadle.

A komu se nechtělo vymýšlet sáhodlouhé příběhy, nebo přidávat další děj do již rozpracované fantasmagorie, tomu postačily obyčejné, časem zažrané předsudky o tom, jak se Židé schovávají, raději lichvaří, půjčují za přemrštěné úroky, není jim při vymáhání líto nebohých Čechů, obrovsky bohatnou na našincích, zatímco bohabojní křesťané na blahobyt Žida potí krev v zákopech mnohdy plných smrtonosného yperitu.

Kdyby v období první světové války žili dnešní internetoví pseudovlastenci a pseudohrdinové, určitě by se nějak podobně vyjadřovali, když už o uprchlících a migrantech hovoří velmi podobně jako čeští fobici z let 1914 – 1918.

O židovských uprchlících z Východu se v období první světové a kousek po ní vedly neskutečné klevety. Z člověka v nouzi se vytvářeli zlodějíčci, ušmudlaní budižkničemové, které přibírat na území českých zemí není správné, protože umouněnec s nataženýma rukama ohrozí nejen českou kulturu, ale také pracujícího dělníka z továrny.

Tyto odporné lži jsou skutečně ohavné. Zhruba stejně se dnes vyjadřují islamofobové a milovníci odmítání multikulturalismu, uprchlíků, migrantů. V příběhu 21. století se sice jedná o vyznavače Koránu, ale obsah nenávistných slin zůstal od těch z let 1914 – 1918 stále stejný, velmi totožný.

Koncept vzniku samostatného Československa byl zkalen nejistotami nacionalismu, neexistencí československého národa, obavami z malosti, a tak se některé tehdejší elity neštítily v průběhu vytváření státu, ale také několik let předtím chovat jako zastydlí antisemité.

Žid v představách některých elitářů roku 1914 nezůstal ničím jiným, než tím, kdo podporuje válku nejen svým schováváním se před narukováním, ale také provokováním Čechů propruskými sentimenty. Antisemitsky se v tomto období vyjadřoval například budoucí ministerský předseda vlády Kramář, nebo samotný Masaryk.

V roce 1918 se o Židech hovoří také jako o těch, kdo během válečného konfliktu podporovali monarchii. Odvíjí se další vlna pokusů o vyloučení Židů z nově vznikajícího státu, Masarykova národa Čechoslováků.

Proti stereotypům se složitě bojuje. Zvláště, pokud tyto stereotypy napomáhají k životu nenávistných báchorek a nejrůznějších zkreslení povýšených podporou některých elit národa, představitelů politicko-společenské moci.

A že Židé ve skutečnosti narukovali, spousta z nich sloužila v českých legiích v Rusku, to téměř nikoho nepřemýšlejícího a dokonale ultranacionálního v okamžik rozšiřování nenávisti vůči židovským spoluobčanům nezajímalo, protože na stole existovala ocejchovaná pravda posvěcená některými médii, představiteli veřejného života….dnes bychom mohli o celé věci prohlásit, že hoaxy, konspirační teorie zvítězily nad rozumem a obyčejným lidstvím, protože to bylo ideově příhodné.

Něco podobného se děje i dnes. Z uprchlíků, migrantů je v ideové a informační rovině vytvářen patvar nemající nic společného s realitou, protože ani ta velikánská láska prokremelských štváčů – generální vina všech – nemá s realitou pranic společného.

Vznikem samostatného Československa nemuseli Židé vystupovat jako náboženská skupina, ale jako minorita, protože Československo jako jediný stát v tehdejší Evropě umožňovalo Židům přihlásit se k židovské národnosti při sčítání lidu bez nutnosti prokazování znalosti jednoho z židovských jazyků.

Přesto všechno v novém státě docházelo k protižidovským násilnostem a slovním útokům. Viz události z Holešova na konci roku 1918, kdy místní strážníci s místními občany přepadli padesátku domů, vyloupili přes dvacet židovských obchodů, poškodili židovský obecní úřad, aby následně během svého běsnění nevynechali židovskou modlitebnu.

V rámci antisemitismu se o Židech hovořilo jako o lichvářích, jak již bylo v článku řečeno. To byl také důvod k dalším protižidovským útokům během tzv. hladových bouří namířených vůči lichvářům a lichvě obecně.

Český nacionalismus první republiky byl namířený vůči všemu německému, a tak mnohdy německy hovořící Židé byli pokládáni za Němce, proti kterým se pořádaly další nenávistné útoky v samostatném a velmi mladém Československu.

Hesly takových ataků byly například “pryč s Němci a s Židy”. K jedné z protiněmeckých výtržností, během kterých došlo i k poškození židovských obchodů a části židovské radnice došlo v Praze během listopadu roku 1920. V tomto období dochází na mnoha místech Československa k zákazu vstupu Židů do nejrůznějších obchodů, zařízení. Tomuto směřování napomáhal prvorepublikový tisk, který Žida velmi často vykresloval jako pána světa, boháče, člověka nemajícího zájem o ostatní. Řeč by mohla být například o článcích v takových novinách jako byl Venkov, Večer, Mír, Čech a řada dalších.

Antisemitismus v Československu se nejvíce projevoval nenávistnými slovními projevy, než fyzickými útoky na Židy.

Když některé politické strany potřebovaly v období do roku 1925 zahrát na vlnu nacionalismu ve vypjatých událostech, vytáhly do světa s antisemitskou slinou na jazyku i propagačních stranických materiálech.

I zde se objevuje paralela s dneškem, kdy současné politické strany, pokud potřebují ukázat na vlastenectví, použijí útok vůči muslimům, uprchlíkům, nebo migrantům. Prastarý recept obchodu s nenávistí je propracovaným a zažitým, a tak se s ním setkáváme taktéž v roce 2019. V prvorepublikových antisemitských atacích politických stran se objevovalo zažité klišé Žida – germanizátora a Žida – neloajálního Čechoslováka.

Masaryk s vládou oficiálně projevy antisemitismu odsuzovali, prosazovali vymýcení antisemitismu, což se díky reformám a sociálním programům v druhé polovině dvacátých let dvacátého století téměř povedlo.

Tak jak tomu většinou u nenávistných ideologií bývá, jejich život byl možný hlavně díky velmi neutěšené sociální situaci, kdy chudí se přiklonili k nabízenému antisemitismu. Od roku 1925 a po něm je v české společnosti k mání latentní antisemitismus v okrajových částech radikálních luhů a hájů.

Antisemitismu do jisté míry nepřímo nahrávala nejednotnost židovských spolků, kdy Židé de facto tvořili tři proudy se třemi způsoby přístupu jak k Československu, tak k otázkám k životu v novém státě.

Českožidovský proud jako jediný prokázal plnou loajalitu k Československu. Zajímavé je například to, že tato “větev” židovských spoluobčanů nebyla nadšena z přidružení Podkarpatské Rusi a Slovenska do společného státu. Českožidovské hnutí nevyznávalo sionismus a postupně ztrácelo na důležitosti také hlavně po založení Židovské národní rady, ve které do vedoucích míst usedli sionisté.

Druhou skupinou Židů byli sionisté, jejichž aktivity byly konkurenci k českožidovským spolkům. Čeští sionisté toužili jen po tom přihlásit se k židovské národnosti a ostatní otázky jim byly de facto jedno. To vyhovovalo Československu, a tak byl sionismus státem přijímán kladně. Navíc, sionismus představoval jakési židovské národní hnutí, a tak státní moc mohla zůstat v klidu před potencionálním nebezpečím nalézt jako Židé národní hnutí v německém národním hnutí. Poslední skupinu představoval německožidovský proud odkazující se výlučně k německému, mocnářskému, čehož k antisemitským výlevům využívali čeští antisemité jako nástroje k očernění všech Židů ve státě.

Do roku 1935 politické strany přestaly používat antisemitismu jako politického marketingu, tedy až na Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou.

Specifický vývoj představují profašistické strany s hnutími, o jejichž vývoji se můžete dočíst v článku: “Čeští fašisté získávali podporu zejména od Kramářovy Československé národní demokracie

Antisemitismus se ve větší míře do republiky “navrátil” během období roku 1935, kdy v Německu vznikly rasové protižidovské zákony a němečtí Židé jako uprchlíci směřovali do Československa.

Opět se do popředí dostává předsudečné staré známé klišé Žida – germanizátora a Žida – neloajálního Čechoslováka doplněné o Žida – spící buňku Hitlerovy agrese/armády.

O antisemitismu a přístupu médií, společnosti k nově příchozím židovským uprchlíkům v roce 1938 se můžete dočíst například v tomto článku: “Mnichovská dohoda odhalila pravou tvář českého nacionalismu

Rétorika spících armád, násilníků a ničitelů české kultury se objevovala v období první republiky, objevuje se také dnes v debatách o uprchlících, migrantech, kdy jsou tito lidé označováni dokonce i některými politickými populisty za spící armády/buňky Islámského státu. To jen dokazuje, že antisemitismus nemá daleko k islamofobii.

Jakákoli nenávist je nebezpečná. Může vést k vraždě, krádeži, ničení, duševnímu trýznění, očerňování, a proto bychom neměli zavírat oči jak před antisemitismem, tak před nenávistí vůči všemu muslimskému.