Dařbuján a Pandrhola opěvují ideál frekventantů univerzity života i zásady třídního boje krvavého komunismu

Oblíbená pohádka Dařbuján a Pandrhola v režisérském podání Martina Friče není ničím jiným, než propagací komunismu projevujícího se nejen zesměšněním víry v Boha, ale také rozdělením společnosti na ty hodné a neskutečně zlé, kde záporáky vytvářejí bohatí, zatímco chudí jsou těmi, komu má být zaslíbený téměř nový, zhruba před deseti lety pučem protiústavně nastolený režim.

S dějem o protilidovém sládku Pandrholovi, krupaři a lékařích odmítajících léčit havíře přichází košilatá demagogie rudého teroru a jedné strany vytěsňující individuální názor na svět. Nacisté karikovali Židy, kreslili je s velkým zahnutým nosem a vykreslovali je do podobenství lichvářů, zlodějů, zatímco komunisté typického boháče v Dařbujánu a Pandrholovi ukáží diváctvu jako tlustého, vepřovým masem živícího se lakomého človíčka, kterého rozčílí už jenom to, když děvečka ujídá z jídla, které předtím připravovala.

Bohatý vepřožrout nedopřává ideově vyvolené kastě společnosti ani tu trochu žvance, a tak jako nejvyšší možný trest přichází obyčejná smrt. Jako kdyby komunisté chtěli národu nepřímo sdělit, že politické procesy s mnoha lidmi poslanými na smrt nebyly ničím jiným, než dalším příběhem o Pandrholovi ujídajícím a ubírajícím “lidu” to, co mu po právu patřilo.

Chudí havíři mají velké rodiny, a protože jim bohatý vlastník platí málo, nedokážou potomstvo uživit. Čáp přelétává nad pohádkovou vesnicí, zatímco se nikdo nepozastaví nad tím, proč ten lidový a ideově oprávněný “umouněnec” zůstává nezodpovědným a kromě práce, posedávání v hospodě věnuje volný čas sexu a souloži se svou vyvolenou.

Nebohý čáp s vránou zůstávají v příběhu nejen zástupným symbolem režimního sexismu rozdělených společenských rolí muže a ženy, ale také nahrazují zodpovědnost, protože ta se v rámci příběhu stává otrokem zvůle jiných…je to alegorie na režim, který je nově od roku 1948 zastáncem ideálu neschopného a za své činy nezodpovědného jedince, protože o všem důležitém rozhoduje strana.

Havíři pijí pivo povětšinou na dluh, Kuba v podání Jiřího Sováka léčí chudé zdarma, zatímco těm boháčům účtuje přemrštěné částky a dokonce se u vyvolených ikon bohatých uchýlí k pomstě, jako kdyby mstít se mělo zůstat základním ideálem nového Čechoslováka ve společném státě. I tady bychom mohli v prvoplánové lidovosti univerzity života nalézt paralelu na rudý teror, který přeci nedělal skrze politické procesy a činnost nejrůznějších pochopů nic jiného, než že se mstil ve jménu těch chudých…

Krupař musí vysypat několik pytlů nejlepší mouky, Pandrhola zase porazit několik prasat, vylít pivo do potoka, osadit sosny jitrnicemi, obléci nesmyslně voly do mysliveckých uniforem…k nastolení komunistického pořádku se majitelé velkého majetku musí podělit s těmi chudými, aby všichni měli stejně, a pokud odmítnou, musí zakročit vyšší moc prostupující skrze Kubu až na statky a bohaté grunty…

Vyšší mocí je KSČ přenášející krádeže za bnílého dne do zákonodárství, zatímco pochopy nebývají chudí havíři, ale partají najatí násilníci zneužívající svou moc k okrádání velkosedláků, ale také obyčejných drobných podnikatelů, protože komunisté přeci nedělají nic jiného, než že vracejí vládu do rukou obyčejných, bohatými okradených lidí.

Filmová varianta Drdovy divadelní hry vyprávěla o třídním boji, a tak do děje nemuseli autoři příliš zasahovat, protože jednotlivé stati vyhovovaly potřebám režimu, zatímco například taková Princezna se zlatou hvězdou zůstala prakticky znásilněním princeznovského ideálu pro potřeby socialistického realismu.

Drda obecně “nabízí” pohádkové archetypy, vkládá do nich dobové vnímání, čímž vychází vstříct režimním náladám stalinistického pojetí politiky, ve které lidovost vítězí nad “vyššími” božími principy zneuctěnými snad milionkrát v mnoha podobenstvích, kdy v Dařbujánovi a Pandrholovi opilec leze na sochu svaté Barborky, nabízí jí pivo s jitrnicemi, načež v opileckém závanu ze sochy spadne a poraní si koleno.

Svatí nechtějí nabízené laskominy chudého lidu, a tak jsou nepotřebnými, protože Československo pod bičem srpu a kladiva nabízí víc, než staré modly, a tak se nakonec i ta KSČ může stát modlou nevzdělaných a zároveň nezodpovědných.

Drda glorifikuje z pohledu současnosti typické frekventanty univerzity života, kdy obyčejný selský a nevědomý, nevzdělaný a ideově vyhraněný jedinec dokáže přelstít naprosto všechno, dokonce i nadpřirozeno, a tak Kuba Dařbuján na čas přelstí vyšší spravedlnost a zákonitost smrti. To musí průměrnému čecháčkovi ze sociálních sítí dělat neskutečně dobře. Staré je nahrazeno novým, v základech prohnilým…

Ale i tak frekventant univerzity života v Drdově podání nedokáže víc, než vytrestat lakomce, glorifikovat pomstu s ostrým přerozdělením společnosti, aby nadále lidový a nezodpovědný požitkář z chudých okruhů neudělal pro svou komunitu nic víc, než jen žranici a pitku na cizí účet bez dlouhodobého zajištění lepšího života horníků na Kocandě.

Takže ona ta lidovost nakonec nebude tak sexy, jak se příběh Dařbujána a Pandrholy snaží vyprávět. Koneckonců, byl to Jan Drda, který “znásilnil” dílo bratří Grimmů a jejich pohádky Kmotřička smrt, aby z toho všeho uklohnil paskvil jakoby správného lidového člověka nepropadajícího iluzím svatých, ani představám o pekle, protože jedinou spravedlností pro lidového našince zůstává smrt, jejíž království může vytěsnit zase jen na kratičký čas lidový hrdina…

Kolik úsilí je nutné vynaložit pro krátkodobé cíle…není to kontraproduktivní?

Tři přání k zajištění dobra horníků mohla mít jiné, než krátkodobé ukojení potřeb, ale frekventanti lidové školy života nejspíš nebudou schopni ničeho jiného, než jednoduchých, nic neřešících cílů, hlavně, že zvítězí ideál vítězství lidu nad vykořisťovatelem.

Ideografie neřeší kontraproduktivnost, nebo dlouhodobé řešení palčivých otázek.

Ideografie hledá cesty k ideovému podsunutí, znásilnění mysli co největšího davu lidí, aby si například diváci Dařbujána a Pandrholy podvědomě řekli: “svatí přinášejí hlad, slouží bohatým, nerozumí chudým, neřeší jejich potřeby a bohatí okrádají chudé, takže nakonec jejich potrestání a msta na jejich účet zůstává správným krokem kupředu.”

Alfa s omegou komunistické ideologie jako ochránců chudých byla obhájena, a tak pohádka z Drdova pera posloužila přesně tak, jak bylo původně zamýšleno. Socialismus zvítězil, kapitalismus zhynul…můžete zůstat klidnými a nebuďte nikým jiným, než obyčejně lidovým prvkem vděčným za krátkodobé naplnění potřeb. Nic víc totiž není podle každoročně vysílané pohádky potřebné pro spokojený život.

Ale dost bylo hořekování nad ideozhýralstvím Drdova dílka. Některým ke spokojenosti postačí sentiment na dětství, kdy dnes dospělý pohádku sledovali v televizi a ti náročnější se spokojí s hvězdným hereckým obsazením bez ohledu na obsah i formu, protože jde přeci jen o pohádku…