Možná, až stát začne dodržovat důsledné uplatňování zákonů a ústavnosti, nebudou k lidem na tryznách promlouvat extrémisté

V Německu se včera, 9.11.2018, vzpomínalo na velmi smutné okamžiky křišťálové noci předznamenající továrnu na smrt mnoha milionů obětí nacistické ideologie jednoho z nešikovných malířů pokojů, kdy etnická příslušnost zůstala kromě odlišného politického názoru, zdravotního stavu, politické příslušnosti, nebo sexuální orientace vstupenkou do pecí koncentračních táborů. 

Zvláště v období rostoucí síly krajní pravice a prorůstání islamofobie a nenávisti k uprchlíkům do podvědomí veřejnosti bylo více než žádoucí připomenout si ve vzpomínkách hrůzy, kterými všechno začalo, protože holokaust a jeho zvěrstva nejsou ničím jedinečným a mohou se znovu opakovat ve stejném, nebo dokonce ještě větším obludném procesu, kdy prvními mohou být muslimové, poté Židé, ostatní minority a nakonec pod soukolím násilí skončí každý, kdo nesouhlasí s nenávistí a propagovanou pravdou zničit každého odpůrce jako švába na udupané zemi.

V Německu se odehrálo mnoho připomínkových setkání, kde z úst představitelů státu zcela správně vystupovala ujištění, že nesmíme ani omylem nechat prostor antisemitismu a nenávisti, protože každé násilí začíná slovy a poté končí nechvalně známým scénářem v Česku připomínaným například slovy Martina Konvičky a jeho “choutkami” o namletí muslimů do masokostní moučky.

Česká republika má ve věci politické kultury na Spolkovou republiku Německo ještě hodně daleko.

Zatímco politická morálka v Česku téměř neexistuje a papaláši neoficiálně s Hradem hrají hru o co nejhloupějšího služebníka státu, u sousedů za hranicemi se odehrává úplně jiná liga, ve které není zcela správně možné, aby připomínky na hrůzy nacismu a upozorňování na současná nebezpečí kalili ti, kteří kážou nenávist, vystupují proti minoritám a spolupracují s neonacistickou scénou.

Alternativa pro Německo(AfD) měla distanc na přítomnost během vzpomínkových setkání a shromáždění. Místní židovská obec se zachovala skvěle a s odkazem na povahu AfD připomněla, že extrémisté často napodobující nacisty ve svých projevech nemají co pohledávat na uctění památky hákovým křížem zavražděných a utýraných.

Vyzývat k nenávisti, poskytovat živnou půdu radikálům, v jednotlivých proslovech měnit chod dějin a chválit nacistické pohlaváry rozhodně nepatří do práva na svobodu projevu.

Zastánci slovních hříček na sociálních sítích o svobodě projevu zapomínají na článek 17 Listiny základních práv a svobod, kde se píše, že “svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatřeni v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.” Demokracie se musí bránit, přinejmenším musí vyslat signál do společnosti, že nenávistná praxe, třeba i parlamentní strany, není vítanou. Nebezpečí jsou stále blízká a není možné ignorovat signály umožňující opakování chyb minulosti.

Skutečný český vlastenec se chtě nechtě musel při pohledu na podobenství německého ceremoniálu zastydět. V předních řadách se nevyskytovali představitelé radikální politické scény, natož lidé umaštění adorací k nesvobodným politickým směrům. Státnost získávala obrys a jednotlivým upozorněním na nebezpečí z minulosti se dalo uvěřit.

Když to jde v Německu, proč totéž není možné v Česku:

  • Možná je to tím, že jako společnost nejsme schopni zajistit harmonické uplatňování zásad při ochraně práv každého z nás…dost možná nejsme schopni adaptovat českou společnost na rychle se měnící svět, kdy zákony kulhají, elity v zájmu vlastního pohodlí nejsou ochotné obhajovat minimálně něco jako morální zásady…
  • Případným viníkem může být například ústavní stabilita státu narušovaná politickými choutkami na ukrajování ústavy a přizpůsobování jejího podobenství pro potřeby elit, kdy se minimálně důsledně neuplatňují ústavní principy. 

Jen si vzpomeňte na Terezínskou tryznu z roku 2018, kdy promlouvá Vodička umaštěný xenofobními a ultranacionálními názory, zatímco pár centimetrů od něj sedí Tomio Okamura – předseda krajně pravicové a velmi nenávistné politické strany vyzývající k nenávisti vůči uprchlíkům, Romům a muslimům.

Jak tito lidé mohou vzpomínat na oběti nenávisti, upozorňovat na nebezpečí nacismu, rasismu, když přímo i nepřímo vyzývají k nenávisti a v rámci náboženského fanatismu vyzývají přímo i nepřímo k nenávisti vůči muslimům, nebo uprchlíkům? V osudný okamžik doslova v přímém přenosu došlo ke zneuctění nejen minulosti a obětí zlovůle hákového kříže, ale také k roztrhání české státnosti, jež od roku 1989 bojuje proti neochotě důsledně dodržovat zákony a skutečně bojovat proti projevům rasové, náboženské a další nesnášenlivosti.

Elity v Česku selhávají a je to vidět například i na Terezínské tryzně, kdy se před očima přítomných promenádují exponenti radikalismu, místo aby v popředí usedali prezident, předseda vlády, jednotliví ministři…

Česká republika jako stát suverén selhává a propůjčuje svou roli suveréna těm, kteří k tomu nejsou hodni po morální a mnohdy ani po vzdělanostní stránce.

S tímto problémem se státeček uprostřed Evropy v časech ohrožení uchylující se k soše svatého Václava setkává již od roku 1989, kdy tyranský a nesvobodný komunistický režim zcela správně zanikl, aby následně nový politický elaborát ze Sněmovny nebyl schopen vytvořit funkční politický systém, kdy kvůli nedůslednosti zaměstnanců Ministerstva vnitra ČR dochází k povolování politických stran i subjektů, které by nikdy nemohly vzniknout, kdyby úředníci – zástupci suverénnosti republiky důsledně dodržovali zákon. Řeč je například o Dělnické straně, nebo Dělnické straně sociální spravedlnosti a dalších ideově podobných.

To je velmi nebezpečné, protože chování státní moci se může přímo podílet na extrémistických tendencích ve společnosti, pokud stát nelpí na důsledném dodržování a uplatňování zásad ústavního pořádku.

Současné Česko už hodně dlouhou dobu není schopné zajišťovat a uplatňovat ústavní pořádek. Je to vidět na současném dění, ale také ve zdánlivě hluboké minulosti…viz pohled na stav lidských práv v České republice, kdy stát neuplatňuje vlastní zásady k ochraně práv minorit a nestíhá verbální trestné činy mnohdy se blížící nacistické ideologii, kdy nositelé radikálních projevů skončí nejhůře s podmínkou.

Například takové ty zprávy o extrémismu, stavu lidských práv velmi často oznamují, že ministerstvo vnitra dobře ví o selhání jiné státní složky moci neschopné postihnout projevy extrémismu, ale nikdo nedělá nic pro nápravu. 

Něco se řekne, upozorní se, novináři o tom napíšou články a dál skutek utek. Náprava se nekoná. Viz zpráva o stavu lidských práv z roku 1998, kdy její tvůrci sice oznamují, že ve Sládkově tisku Republika jsou k mání větičky podobné těm z Mein Kampfu, ale snahy o soudní postižení nejsou schopné adekvátně zasáhnout.

Zdroj: strana 18 te Zprávy o stavu lidských práv v ČR v roce 1998; https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/dokumenty/zpravy-lidska-prava-cr/zprava1998.pdf

Pokud státní moc nebyla schopna důsledně potlačit takovéto jednání, pak se nikdo nesmí divit tomu, že například nějaký antisemita Adam B. Bartoš za propagaci antisemitismu a dalších nenávistných postojů dostal pouze podmínku. Státní moc selhávala v minulosti a selhává i nadále. Obecně vzato, zprávy o extrémismu něco tvrdí, zvěstují, ale jinak jsou bezzubé. To je velmi smutné a také díky tomuto neschopnému přístupu státní moci dochází k tomu, že Tomio Okamura ve videu na sociálních sítích nenávistně útočí na Romy, muslimy, uprchlíky, aby se později objevil na tryzně za oběti nacismu…i to jsou projevy neschopnosti českého státu bojovat proti projevům extrémismu a radikalismu.

Neschopnost Česka důsledně dodržovat zákony, důsledně lpět na dodržování a uplatňování ústavních principů přímo přispívá k existenci excesů radikální scény, jako byly například události v Janově, kde se neonacisté a krajně pravicoví radikálové pokusili o pogrom na Romy. 

Kdyby republika neselhávala a neprojevovala se slabě například v případě sestavování paramilitárních organizací, jež si nejvíce brousily zuby na janovský pogrom, a které v určitém stavu pod jiným názvem a jinými zřizovateli existují i dnes, nemuselo k násilnostem v tak silném rozměru dojít.

Prakticky nepochopitelná je například role Ministerstva pro lidská práva.

Dlouhou dobu se jeví jako zbytečná instituce, jakýsi vývěsní štít bez náplně a schopnosti něco skutečně řešit. Jak by také mohla, když náplní tohoto subjektu nebylo nic jiného, než sledování situace v oblasti lidských práv a prosazování lidských práv na obecné úrovni. 

Opět se tu navzájem setkala nekoncepčnost s nedůsledností, kdy se oblastí lidských práv zabývají de facto dvě ministerstva…Joch se stává poradcem Nečase pro lidská práva, i když se projevoval extrémisticky. Symbolika dostává na holou, jako kdyby už dopředu vykřikovala do okolí co se bude dít a k čemu bude docházet. Chce, nebo nechce Vláda ČR skutečně řešit otázky lidských práv? Možná cosi napovídá otázka týkající se tzv. vyloučených lokalit a ochota politiků vytvářet i nadále ghetta jako nový princip řešení otázky

Možná, až stát začne dodržovat důsledné uplatňování zákonů, zahájí postihování verbálních projevů, přestane svou roli propůjčovat někomu jinému(např. najímáním právních expertů na expertízy činnosti radikálních uskupení, přítomností radikálů na ceremonii namísto zástupců státu), bude dbát na dodržování ústavnosti a nevykašle se na řešení nedostatků jednotlivých složek státu, pak se také dočkáme toho, že na tryzně za utýrané nebudou promlouvat představitelé radikální scény a extrémisté nebudou beztrestně vyzývat k nenávisti vůči minoritám.

Je to hodně dlouhá cesta abychom vypadali co do důstojnosti státu velmi podobně jako ve Spolkové republice Německo. Ale probudit bychom se měli jako společnost co nejdříve, protože tento stav je dlouhodobě neudržitelný a pomalu předává otěže radikální scéně s facebookovým trapnonázorem, že jakýkoli slovní příspěvek bez fyzického napadení by měl být tolerovatelný a nepotrestatelný, což je docela sebevražedná taktika zahrávající si s budoucností České republiky.