Duševní nemoc není totéž jako nesvéprávnost, nebo méněcennost

Být duševně nemocným není žádná ostuda, ani předpoklad k nějaké méněcennosti, nebo  znamením nesvéprávnosti, jak možná tak trochu vystupuje z příběhu Babišovy kauzy, kdy se v jednotlivých řádcích celorepublikových médií objevují zmínky o premiérově dceři s bipolární poruchou, nebo články o duševně nemocném synovi ministerského předsedy vlády, toho času přebývajícího ve Švýcarsku se svou matkou poté, co byl údajně předtím unesen proti své vůli do Rusy ukradeného Krymu.

Někdo se sklony k jednoduchému myšlení by mohl dojít velmi snadno k mylnému názoru, že každý, kdo je duševně nemocný musí být nejen vyšinutým, neschopným vyjadřovat se, ale také nesvéprávným hlupákem, nad kterým je třeba celodenní dozor. Ale to není pravda, i když některé v novinách, na internetu a v televizi vytvářené články a příspěvky mohou takové generalizační uvažování nepřímo podporovat.

Svým způsobem je smutné, že spolu s tragickým příběhem ze světa politiky dochází k nepřímému potvrzování dlouholetých předsudků, kvůli kterým se psychiatrická péče v České republice potýká s nedostatkem financí, protože být duševně nemocným je pokládané veřejností téměř za totéž jako být nenormálním, a tedy nepotřebným odpadem, na který je možné zapomenout, nebo do kterého je možné si kdykoli kopnout, bude-li to potřeba a vznikne tím čtenářsky chytlavý článek o nenormálovi ohrožujícím společnost duševní nemocí.

V roce 2016 před příchodem novelizace občanského zákoníku paragrafu 60 zabývajícím se udělením nesvéprávnosti bylo na soudech zhruba 36 000 případů k posouzení, ale pohledem na celkový počet psychiatricky nemocných bleskurychle zjistíte, že nesvéprávnost a její udělení se týká jen malé části duševně nemocných pacientů, i když tento institut byl v Česku v minulosti zbytečně nadužíván.

Podle statistik v ČR zhruba 600 000 osob alespoň jednou ročně navštíví psychiatra. Zhruba dalších 100 000 duševně nemocných zůstává kvůli svému onemocnění v invalidním důchodu a každý člověk z patnácti trpí depresemi.

Kdyby skutečně zůstalo pravdivé předsudečné uvažování o nesvéprávnosti každého, kdo má nějaké psychické potíže, bylo by v naší zemi velké kvantum nesvéprávných, za které by museli rozhodovat soudem určení opatrovníci.

Pokud se psychicky nemocný člověk léčí a je mu poskytována adekvátní léčba, může takový jedinec žít naprosto normálním životem, pracuje, má rodinu, koníčky a třeba sleduje veřejné dění. 

Pokud berete psychofarmaka, nemusí nutně znamenat, že nejste schopen vnímat realitu a blábolíte do okolí naprosté nesmysly. Zahájit léčbu ve věci duševního onemocnění je v předsudečné společnosti velmi složité. Musíte si nejen přiznat problém, ale také s tím vším před vámi zůstává mnoho překážek, jejichž složitost často nejste schopni překonat bez pomoci příbuzných, nebo přátel.

Už proto je hloupé a naprosto trapné, když Faltýnek během tiskové konference o Babišově synovi řekne něco v tom smyslu, že ten kluk byl pod vlivem léků, což bylo jasně vidět, a tak cokoli, co řekl, byla automaticky lež.

Buďme už konečně soudní a přiznejme si, že každý z nás může kdykoli onemocnět duševní nemocí a podstoupit léčbu, být takto nemocným není žádná hanba, znak méněcennosti, nebo snad projevem nesvéprávnosti. Možná i proto by bylo fajn, kdyby novináři místo psychického stavu Babišova syna i jeho dcery popisovali faktickou roli těchto lidí v kauze Čapí hnízdo, popřípadě kdyby texty jednotlivých statí spolu s tím sledovaly nejasnosti nad možnými selháními psychiatričky a jejího manžela údajně převážejícího potomka politika na okupované území tisíce kilometrů daleko.

Duševní nemoc není fajn, ale když přijde, je stejně normální jako angína, zlomená noha, nebo žloutenka. Na to bychom neměli zapomínat především.