Bůh je největší, velký i věčný. Na zvolání Allahu Akbar není nic špatného. Problémem jsou fanatici tato zvolání zneužívající

“Bůh je největší”, “Bůh je velký”, “Bůh je věčný”…když tato slova spatříte v médiích v nejrůznějších arabsky podaných zvoláních jako je například Allahu Akbar, někteří lidé si jednoduše díky předsudečně podávaným zprávám z televize pomyslí cosi o náboženských radikálech, protože přesně tato slova atentátníci pořvávají předtím, než zahájí své dílo zkázy. 

Přitom ani jedno ze tří zobrazených slovních spojení nemá nic společného s radikalismem, nebo snad náboženským fanatismem. Stejně tak jednotliví teroristé rovněž nemají nic společného s opravdovou vírou, ke které se naoko skrze své výkřiky přihlašují, protože islám, podobně jako judaismus a křesťanství projevy terorismu odsuzují a nepokládají takové činy za skutky hodné pravověrného věřícího té, či oné náboženské teorie o cestě za spasením.

Pokud věříte v Korán, nebo Bibli, potom skutečně Bůh bývá největším a zároveň věčným, protože abrahamovská náboženství zkrátka taková jsou. Odmítají umírající, nebo nemocné bohy, aby následně věřícím nabízely nadpozemskou čistotu a časem neohraničený život tvůrce světa i pána nad životy všech na kulaťoučké zeměkouli.

Například v takovém křesťanství člověk nemá žádnou božskost, která by mu zajišťovala nesmrtelný život. V pomyslném spojení věřící a Bůh je modlící se človíček obyčejným hříšníkem, zatímco milost, spasení a věčný život bývají atributy Boha, jehož se pravověrní rozhodli uctívat. Náboženství je součástí běžného života každého z nás, i když si to neuvědomujeme. Jasně, v tento okamžik ateisté začnou remcat, že jich se náboženství netýká, protože podobně jako Nietzsche považují Boha a jeho uctívání za projev slabých, nemocných jedinců ztrácejících touhu po životě, vůli po moci a chuť organizovat si život podle svého bez rad a nějakých návodů…to je sice osobitý názor na věc, ale stejně bez ohledu na něj jsou i takoví jedinci i uprostřed Evropy ovlivňováni křesťanskou morálkou a náboženstvím jako takovým.

Alláh je nejvyšší bytostí a poprvé se tento výraz objevuje u arabských židů, kdy v současnosti samotný výraz Alláh je zkrácením slovíčka al-ílah, kdy ílah je výraz pro jakéhokoli boha, zatímco samotné al značí něco jedinečného, protože Bůh s v češtině zobrazovaný s velkým písmenem na začátku je něčím neopakovatelným a jedinečným. 

Nejrůznější varianty slova Alláh se objevují už v prehistorických obdobích na nejrůznějších křesťanských – předislámských nápisech.

To samo o sobě říká především to, že samotné slovo Alláh je starší, než samotný islám, a proto je tragikomicky úsměvné, když islamofobové toto slůvko považují za čistě muslimské a podle nich tedy ideově nečisté, protože fanatičtí odmítači všeho muslimského jsou ideově stejní jako muslimští fanatici využívající nejtvrdší variantu wahhábismu za ochranitelskou berličku pro své zločiny nemající se skutečnou vírou v Korán nic společného.

Wahhábismus nepřináší spravedlnost. Tam, kam vstoupí, tam má většinou problémy s historií. Hraje si na bořiče starého, zatímco stoupenci wahhábova učení ničí repliky a originály prodávají na černém trhu.

Ryzí podoba obchodního klonu z osmnáctého století nemá s islámem nic společného. Pomohla pouze vládnoucímu rodu Saúdů ke získání větší moci v regionu Blízkého východu. Někteří wahhábité jsou teroristy, vyvraždili Charlie Hebdo, stříleli ve Francii, útočili na mnoha místech Evropy, a tak si je populisticky laděná média spojila s islámem, i když s ním nemají nic společného. 

Kitáb al-tawhíd (Kniha jednoty) a Kitáb al-džihád (Kniha džihádu) jsou hlavními prameny wahhábismu. Dokonale ukazují, že wahhábismus není totéž co islám. Komolí a upravují verše z Koránu a sunny, určují co je povolené a co zakázané ve víře i životní praxi.  Muslimům hloupé učení fanatiků zakazuje dokonce pobyt v zemi nevěřících, jinak se stanou nepřáteli ideologie. Stoupenci wahhábismu si vytvořili vlastní „panteon“ složený z falešných učenců odvržených muslimskou obcí. Radikálové se díky přepsaným základních knih islámu nazývají jedinými pravými muslimy, protože v jejich zemi se nachází Mekka s Medinou. Ignorují, že tato dvě místa nemají s wahhábismem vůbec nic společného.

Ale vraťme se z malé odbočky zpět k výrazu Alláh, který se podle některých vědců bylo slůvko Alláh pro polyteistické Araby označením pro nejvýše postaveného boha v panteonu všech ostatních bohů.

Viz například teorie Julia Wellhausena, podle kterého Alláh byl nejvýše postaveným bohem ve federaci Kurajšovců, která zasvětila Alláha za toho nejvyššího v celém panteonu ostatních předislámských božstev. Na základě této teorie byla Kaaba nejdříve zasvěcena nejvyššímu božstvu Kurajšovců Alláhovi po dobití Mekky přibližně sto let před narozením samotného proroka muslimů Mohammeda. Ať je tato teorie správná, nebo není, jisté je z jednotlivých nápisů, že Alláh skutečně býval používaným slůvkem v polyteistickém období na Arabském poloostrově.

Samotné slůvko Alláh je možné nalézt také v křesťanských zdrojích, kdy asyrští křesťané pro slůvko bůh používali “Ĕlāhā”, nebo “Alaha”. Arabští Židé, křesťané pro vyjádření slova bůh taktéž používají výraz “Alláh”

Mimochodem, na Maltě se v místním jazyce bohu říká dodnes Alla, což není daleko od slova Alláh. Křesťané, Židé, muslimové mají stejného Boha. Neexistuje nějaký lokální bůh. Existuje pouze několik cest k jeho vyznávání a všechna tři vyjmenovaná abrahamovská náboženství usilují o totéž. O mír, lásku, pomoc k bližnímu, morálku a život vedoucí na konci ke spasení duše. Na to bychom neměli zapomínat především.

Zvolání “Allahu Akbar” je všední frází, která ve skutečnosti může být použita při mnoha činnostech. událostech a vykřiknutí “Allahu Akbar” není ani omylem předzvěstí k nějakému teroristickému útoku.

Setkáme se s ním při svolávání k modlitbám, ale také během situací, kdy se děje něco dobrého a také při nejrůznějších gratulacích jako symbolika požehnání shůry…s pokřikem “Allahu Akbar, Allahu Akbar, Allahu Akbar” se můžete setkat třeba na fotbalovém utkání, kdy fanoušci takové zvolání používají něco jako ekvivalent českého “Do toho!, Do toho! Do toho!”. Rozhodně osazenstvo na sportovním stadionu takovými slovními projevy nemyslí nic špatného, natož teroristického, i když by určitě přihlouplí islamofobové podobné projevy použili v rámci generalizační neznalosti k útoku na všechny muslimy v okolí. Allahu Akbar může také sloužit jako ocenění krásy ženy nebo muže, kdy si člověk pohledem na takovou osobu může říct “Allahu Akbar”.

Kdyby média nevytvářela pomocí rádoby chytlavých a prvoplánových titulků trapné a značně zkreslující zkratky, neměl by mezi nemuslimy výraz “Allahu Akbar” negativní význam dovolující ostatním šikanovat muslimy, pokud na ulici řeknou v článku probírané zvolání, nebo pokud po něčem úspěšném, například po úspěšném přistání letadla nahlas zvolají “inšalláh”, což by se dalo přeložit jako “dá-li bůh”. Pro muslimy zcela běžné slovní obraty se stávají obětí islamofobie, neznalosti a vyjukanosti vyvolané mnohdy populisticky pojímaných článků prvoplánově útočících na vysokou čtenost a nikoli na faktickou správnost.

To je nejen smutné, ale také velmi nebezpečné, protože k čím většímu zakořenění nenávisti v srdci majority dochází, tím více skomírá evropská kultura, tím více dochází k ubírání lidských práv a tím více mohou být nejradikálnější wahhábité spokojeni z toho, že kdesi v Evropě dělají přesně to, co po Evropanech radikálové požadují.

Nebezpeční jsou teroristé, nikoli muslimové. Nebezpečný je wahhábismus, nikoli islám. A nebezpeční jsou radikální fanatici, nikoli zvolání “Allahu Akbar”.