Nahota, ani polonahota v chrámu svatého Víta není zneuctěním. Tím bylo Piťhovo kázání

Polonahá křesťanka v poklidu a bez hlasitých projevů v podprsence a s trnovou korunou na hlavě demonstrovala během mše v chrámu svatého Víta proti nenávistným a nekřesťanským komentářům, kázáním pánů Piťhy a Duky. 

Právě teď v chrámu sv. VÍTA… Při mši

Zveřejnil(a) Petr Zewlakk Vrabec dne Úterý 16. říjen 2018

Jednání mladé ženy vyvolalo mnoho reakcí, mezi kterými nechybí ani zděšení ze strany zemanovců a některých ultrakatolíků, kteří spoře oděnou ženu považují za zneuctění chrámu Páně i obyčejný útok na svobodu slova, jako kdyby homofobie, rozšiřování poplašných zpráv mělo být považováno za něco, co by mělo být hájeno a ochraňováno každým demokratem v okolí. Obyčejná fotka spoře oděné obletěla prakticky celé Česko v nejrůznějších článcích, a tak sociální sítě mají po delší době další téma, se kterým je možné útočit na “sluníčkáře”…

Doslova lusknutím prstu se zase z mnoha účastníků rasisticky laděných demonstrací stali odborníci na křesťanskou morálku, podle které nahota, nebo polonahota nemají místo v náboženství, tolikrát se objevujícím v nejrůznějších vlhkých snech islamofobů a skalních odpůrců homosexuality. Je tragikomicky zábavné, že se do obhajoby křesťanského vrhli zejména ti, co o křesťanství vědí asi tolik jako o čínštině, japonštině, nebo arabštině.

Není divu, že si tyto existence nevzpomenou například na Františka z Assisi, který se choval podobně jako aktivistka z nejznámějšího svatostánku v Praze. Když byl František po konfliktu s otcem pozván k biskupovi a zde byl veřejně pokárán a vyzván, aby vrátil peníze za prodej látek, svlékl se donaha a přede všemi stál nahý. Biskup mladého muže oblékl do svého pláště, zatímco František plášť odhodil jako symbol zbavení se vnějšího znaku bohatství a zřeknutí se dosavadního života. Někteří z přítomných byli nahotou zaskočeni a považovali ji za drzost, neomalenost a bezbožnost…přitom Františkův čin měl ke zbožnosti mnohem blíž, než biskupova sutana.

Mladá žena s trnovou korunou na hlavě, s podprsenkou a kalhotami na těle byla zbožnosti mnohem blíž, než Piťha nedávno pronášející na stejném místě slova nenávisti.

Nahota, dokonce ani polonahota nemusí být v prostorách svatostánků symbolem znesvěcení, nebo neúcty k náboženským hodnotám. Když na to přijde, mohou být symbolikou náboženské čistoty a požadavku o návrat k náboženským hodnotám nedovolujícím takové chování, jakého se Piťha s Dukou dopustili a pravidelně dopouštějí. Zatímco Františkův způsob chování – být nahý před ostatními – mohl být podle tehdejšího práva považován za určitý právní úkon, mladá žena svým chováním poukazovala na hodnoty křesťanství bez nárokování si nějakých právních úkonů….

Co by ulranacionalističtí prudiči řekli na tento obraz v článku vzpomínané události, na kterém je František z Assisi polonahý, zahalený oděvem biskupa?

Začali by moralizovat, obávat se zániku křesťanských hodnot? Považovali by Františka za nebezpečný živel, jemuž na sluníčkářských vysokých školách zapomněli říct, že zábavnější je být nahý, než polonahý? Považovali by příchod Františka z Assisi do kostela zabaleného dole kouskem látky za znesvěcení? Přesně tak se totiž současný světec určitou fázi svého života choval. Zatímco antisemita Adam B. Bartoš oceňuje Piťhovu ekvilibristiku nenávisti, jednání Františka z Assisi by možná odsoudil, kdo ví….

Piťhova slina zapšklosti totiž dává prostor nejen nostalgickým vzpomínkám na extázi rasismu a protiromských násilností, kdy holohlaví neonáckové hajlovali do taktu některé z Landových písniček, když už se i ten David Matásek neudržel a hajlnul si před rozvášněnými davy zapšklých zpátečníků….a přesně islamofobům, komunistům, zemanovcům a kremlofilům se Piťhovo kázání líbí a vybírají z něj nejrůznější věty, které si později milovníci nedemokracie vkládají na své facebookové zdi.

Generační problém křesťanské církve v Čechách jde naproti choutkám ultranacionalistů, kdy mladí kněží, nebo ti starší padesátníci se zahraničními zkušenostmi studií z Říma nejsou vidět, zatímco na veřejnosti promlouvají lidé jako Piťha s Dukou. To je velmi smutné a poškozuje to mimo jiné v očích veřejnosti samotnou církev.

Barokní archaičnost patří minulosti, zatímco moderně vnímaná a pojímaná církev by měla dostat zelenou, protože náboženství je nedílnou součástí životů každého z nás.