Islám nebyl za Masaryka zakázaný a ze slov prezidenta je jasné, že Židé byli v Palestině minoritou a ne naopak

Když na sociálních sítích dojde na debatu o Palestincích a Židech, ke slovu se častokrát dostávají přesolená nacionalizující tvrzení mající daleko k historické pravdě. Odpůrci židovské hegemonie v regionu jsou demagogicky označování za antisemity, zatímco jsou příznivci židovské nadvlády nad Palestinou tu tam častovány antisemitsky laděnými přízvisky, až je člověku v takové diskusi stydno. 

Jako kdyby nikdo nechtěl znát neochvějnou pravdu vycházející na povrch například z historických dokumentů a dějinných událostí. Často se v takových debatách používají podpásovky s prapodivnými historickými faktografiemi, nad kterými průměrný milovník dějin nejednou zakroutí nevěřícně hlavou. Oblíbenou součástí debaty zastánců židovské hegemonie v palestinském regionu zůstává tvrzení, že Židé byli ve zmiňované oblasti už před vznikem Izraele početnější než Arabové.

Samozřejmě, takové povídačky nejsou pravdivé už s ohledem na historická fakta i v článku již zmíněné komentáře nejrůznějších komisí, jakou byla například ta Kingova a Craneova. Jisté svědectví o faktu, že Arabové byli v oblasti početnější dodává svým způsobem například samotný Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1927, kdy prezident a spoluzakladatel samostatného Československa v článku Prager Tagblatt sdělil čtenářům své obavy o tom, “že Židé asi sotva kdy nabudou majority v té zemi“.

Chtějí snad příznivci židovského přečíslení v období před vznikem Izraele označit v těchto dnech zmiňovaného státníka za antisemitu? Někdy historická fakta nejsou taková, jak bychom si přáli, ale proto nemusí být příznivci odlišného názoru označováni za antisemity, když předmětem diskusí není nic jiného, než ochota vykládat o dějinných událostech přesně tak, jak se staly.

Kdyby nebylo Balfourovy deklarace z roku 1917 vyjadřující postoj britské vlády v otázce vytvoření židovské domoviny na území, které po první světové válce ztratila Osmanská říše, možná mohlo dění na Blízkém východě vypadat úplně jinak. Ale historie nehraje příběh o tom co by se stalo, kdyby se něco odehrálo jinak, než je tomu nyní, a tak pojďme o kousek dál.

Tomáš Garrigue Masaryk měl k židům vřelý vztah, i když Masarykovo dětství bylo ovlivněno antisemitismem své doby a především také antisemitskými postoji matky. V dospělosti už není možné Masaryka označit za antisemitu, ani za nekritického obdivovatele Židovství. Vystěhovalectví Židů do Palestiny prosazované sionisty nebylo u Masaryka podporované “za každou cenu”. Budoucí prezident Československa nebyl nakloněn tomu, aby Židé byli násilně do Palestiny přestěhováváni. Místo toho všeho tento moudrý muž ze střední Evropy prosazoval, aby se příslušníci židovského národa raději domáhali svých práv v zemích, ve kterých žijí.

Viz úryvek z rozhovoru s Masarykem v časopisu Rozvoj z 9. dubna 1909:

„Poukázal jsem dru Löwenherzovi na to, že jen v New Yorku
je přes 600.000 židovských vystěhovalců, před 2 lety čítala
tam haličská kolonie 40.000 osob, těm lidem ani nenapadá
stěhovati se do Palestiny, poněvadž požívají tam svobody, a
je směsné, chtít je dostat do Palestiny. Vystěhovaleckou
politikou se otázka židovská nerozřeší, poněvadž je
pochybno, že by vystěhovalectví mělo vliv na zmenšení
počtu Židů ve staré vlasti. Je třeba, aby Židé ve svých
dnešních sídlech v rámci národních celků dobývali si svých
práv.”

To je zajisté správný a logický přístup. Není možné někoho nutit k odchodu do jiných krajin, když sám nechce. Přesto všechno v těchto dnes tolikrát vzpomínaný muž z dějin před sto lety přicházel velmi často do styku například ve Spojených tátech se sionistickými kruhy, díky kterým došlo mimo jiné k uznání Československé národní rady Spojenými státy. Samotný Masaryk k tomu ve své knize Světová revoluce píše:

Jako všude, také v Americe mne podporovali Židé. A právě
v Americe hilsneriáda se mně teď, abych to tak řekl,
vyplatila. Už v roku 1907 uspořádali mně v New Yorku Židé
ohromnou recepci, tentokrát jsem se osobně sešel
s mnohými zástupci, jak směru ortodoxního, tak
sionistického. Ze sionistů jmenuji Mr. Brandeise, člena
nejvyššího soudu, původem z Čech, byl dobře znám
s presidentem Wilsonem a požíval jeho důvěry. V New
Yorku byl jedním z vedoucích sionistů Mr. Mack. Také se
Sokolovem, vlivným vůdcem sionistickým, jsem se v Americe
seznámil osobně. V Americe mají Židé, jako v Evropě velký
vliv v žurnalistice, bylo nám velmi výhodně, že jsme tuto
velmoc neměli proti sobě. I ti, kdo nesouhlasili s mojí
politikou, chovali se zdrženlivě a nestranně

Zároveň TGM vnímal židovskou komunitu jako celek mravně zaostalou. V sionismu vídal vzdělaný rodák z Hodonína příležitost k mravní obrodě Židů.

Tomáš Garrigue Masaryk, jak bylo správně prozrazeno ve večerních zprávách na ČT1 z 26.10.2018, byl prvním evropským demokratickým prezidentem, který navštívil Palestinu. Učinil tak neoficiálně a pod jménem T. G. Marsden. Pseudonym byl nejspíš úplně k ničemu, protože státníka z Československa v Izraeli vřele lidé vítali. Masaryk navštívil také Egypt. V období před prezidentskými volbami v roce 1927 na dva měsíce opustil svou rodnou zemi, aby se do ní z cest 25. května téhož roku vrátil.

Do Egypta Masaryk a jeho doprovod cestoval z Československa přes Švýcarsko, potom do jižní Francie a odtud lodí do Egypta, odkud po 17 dnech odcestoval do Palestiny. Masarykovým průvodcem po Palestině se stal pražský rodák, toho času žijící v Palestině, Hugo Bergmann.

Zdroj: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/masaryk-navstivil-svatou-zemi-jako-prvni-hlava-statu-jeho-ce/r~83c64a68e25f11e7ad1e0cc47ab5f122/r~decb21dae25611e7aabeac1f6b220ee8/

V Palestině se Masaryk setkal mimo jiné s jeruzalémským starostou Bey Nashashibim a také s představenými nejvyšší muslimské rady a byl dokonce přijat prezidentem arabského národního výboru Musou Kasim Pašou. V Palestině československý prezident navštívil židovské i muslimské kulturní památky, ,mnoho kibuců, českou komunitu v Palestině, zajímal se také o  vztah mezi ortodoxními a sekulárními Židy. Na památku Masarykových 80. narozenin byl v Palestině založen Masarykův les. O jeho založení bylo rozhodnuto na devátém sjezdu československých sionistů v Brně. Dnes se Masarykův les s 12 000 stromy nachází vedle Havlova lesu. V roce 1935 byl Masaryk jmenován čestným občanem
města Tel Avivu. O rok dříve zažádal XI. československý sionistický sjezd v Moravské Ostravě Masaryka o to, zda mohou založit v Palestině kolonii nesoucí jeho jméno. Od roku 1940 v Izraeli existuje kibuc Kfar Masaryk.

Během svého života byl první československý prezident odpůrci mnohdy označován jako ten, kdo má radši Židy, než Čechy, i když to nebyla pravda. Stejně není pravda, že islám byl za Masaryka zakázaným. To si opět islamofobové vybásnili nějaký neexistující příběh podobný například tomu, když fanatičtí fobici skálopevně bez zaurdění ve tvářích tvrdí, že islám v Japonsku není uznávaným a nevyskytuje se v Zemi vycházejícího slunce. Je to zábavné i k pláči.

Roku 1912 vstoupil v platnost rakouský zákon č. 159/1912 ř.z., jímž byl islám
hanafíjské právní školy akceptován za státem uznané náboženství. Rada Muslimské náboženské obce pro Československo s ústředím v Praze (MNO) zaslala v prosinci 1934 Ministerstvu školství a národní osvěty dopis, ve kterém oznámila zřízení MNO a vyjádřila své přesvědčení, že podle již zmíněného zákona má právo vést
matriky svých příslušníků, oddávat je a pohřbívat.

Ministerstvo dopisem z února 1935 odpovědělo, že podle zákona č. 159/1912 ř.z. se náboženská společnost hanafíjského ritu pokládá za státně uznanou v českých zemích.

O žádný zákaz nikde nešlo, a to ani od roku 1918, protože legislativa mocnářství byla stále platná, a tedy islám byl v Masarykově první republice stále státně uznaným v českých zemích.

K zaregistrování MNO, nikoli však povolení islámu, bylo nutné získat souhlas Ministerstva vnitra, které muselo posoudit stanovy samotné MNO. Ministerstvo vnitra však k věci podalo zamítavé stanovisko. Odmítnutí bylo částečně zaviněno nepřipraveností MNO splnit zákonné podmínky a ze strany státu šlo především o problém rozdílného právního dědictví českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na vině konečného neuznání MNO se podepsali jak samotní muslimové, tak samotné Československo.

Možná právě v tento okamžik je správné zmínit s blížícím se stoletým výročím samostatného státu také tyto aspekty, protože mnohdy se islamofobové pokoušejí legitimizovat zejména tím, že se opírají na zakázaný islám v Masarykově Československu. Už z úcty k zakladatelům republiky je správné vyvrátit takové mýty, protože historie si zaslouží být vykládanou tak, jak se staly jednotlivé události bez příkras ideového podbarvení.