Čeští fašisté získávali podporu zejména od Kramářovy Československé národní demokracie

28. října 1922, v den čtvrtého výročí samostatného Československa, uskutečnili fašisté v Itálii Pochod na Řím a jejich vůdce byl králem Viktorem Emanuelem III. pověřen k sestavení nové vlády. Radikální nacionalisté a nesmiřitelní odpůrci komunismu viděli v italském diktátorovi ideální vzor vlády, se kterým by měl každý souhlasit bez jakéhokoli odporu.

Nejblíže k fašistické myšlence diktátora z jihu Evropy měla Kramářova Československá národní demokracie(ČsND), která své sympatie k pochodářskému “cvičení košiláčů” projevila například chválou v Národních listech, které radikálně smýšlející partaj vydávala.

Z podpory fašismu byli levicovými poslanci obviňováni také Karel Kramář s Aloisem Rašínem.

A kdyby mladý anarchokomunista nezavraždil posledně jmenovaného, možná by nacionalisticky smýšlející ministr financí dal více najevo své sympatie k něčemu, co je dnes právem opovrhováno.

Rašínovo prohlášení: “Vrací se úcta k individualitě, jak je patrno ze vzestupu liry, co se Mussolini ujal vlády, i když není známo, jak se věci vyvinou. Člověk to musí vyhrát, ne massa. Ve všech státech jdou a půjdou poměry napravo. Nastává státníkova zkouška, buržoasie musí tvořiti, a nedovede-li toho, není to jen porážkou její, nýbrž celé kultury…” ledacos předem naznačuje, i když najdou se určitě tací, kteří jakékoli zmínky o fašismu před Rašínovým jménem považují jen za sprosté spekulace levičáků.

Alois Rašín v roce 1922

Je tragikomicky úsměvné, že se touto částí Rašínovy osobnosti nezabývají dokumenty a fašistickou slinu nahnědlosti ve vývoji politického života Československa jednoduše ignorují, i když už od listopadu roku 1922 vznikají v novém společném státě několika národností fašistické strany a hnutí, jako je například Národní hnutí, klub Červenobílých a Českoslovenští fašisté, i když dva poslední jmenovaní označení sebe sama za fašisty odmítali a jen tak nonšalantně připomínali širokému okolí, že se jen italským fašismem inspirují, aby následně fašistické téze doplnily do svých programů a plánů na budoucí život.

Podobně kontroverzním způsobem přistupovali k fašismu také Českoslovenští fašisté, kteří sebe sama raději v Česku označovali za národovce, protože fašista jim zněl cizácky a ve jménu překotné hry na vlastenčení bylo zapotřebí ideově dodat něco víc českého, čemuž skvěle posloužil dodnes hodně nadužívaný výraz národovec a národovectví.

Český fašismus, respektive jeho zárodky spatřil světlo světa dávno před Mussoliniho pochodem.

Prvky fašismu je možné spatřovat v mnoha vyjádřeních českých nacionalistů dávno před nechutnými zvraty italské politiky.

Některé české fašistické subjekty vznikaly jako konspirační organizace.

Viz případ Národního hnutí, které v prvních měsících své existence organizovalo utajené seance sedmi lidí, do kterých se mohli dostat jen prověření jedinci. A pokud jste se chtěli stát členem, museli jste půl roku čekat, pokud se našel ve straně ručitel ochotný za vás pronést několik slov, pak mohla být takříkajíc ruka v rukávě a stali jste se plnoprávným členem Národního hnutí tolikrát sledovaného s obavami v oku Tomášem Garriquem Massarykem …Národní hnutí začalo být aktivnějším po převzetí moci fašistů v Itálii, i když předtím v roce 1921 mělo problémy se stanovami, kvůli čemuž byla činnost hnutí papírově, nikoli však fakticky přerušena. Veřejnost byla s Národním hnutím seznámena v článku z 18. listopadu 1922 uveřejněném v Národní demokracii.

Národní hnutí se v této fáze vývoje tvářilo jako “lidové”, jakési volné sdružení “vlastenecky cítících občanů”, i když skutečné vlastenectví, by člověk v Národním hnutí těžko pohledal.

Ideově vzato Národní hnutí dělalo přesně to, o co se pokoušejí současné ultranacionální spolky a neformální uskupení xenofobů. Pod jednotnou “značkou” politického hnutí se mohli milovníci radikalismu shromažďovat a společně propagovat jednotnou myšlenku. 

Zakladateli Národního hnutí byli MUDr. Ladislav Procházka a JUDr. Luboš Jeřábek. Dalšími známými jmény byli například JUDr. Jan Červenka, tajemník Družiny československých legionářů Eduard Ryba a poslanec Václav Choc. Na Moravě byl členem například také hlavní ideolog Československých fašistů Otakar Lebloch, nebo profesor a budoucí rektor Masarykovy univerzity JUDr. Bohumil Baxa.

Jsou to jména opravdu zvučná a v období první republiky i známá. Podporovatelem Národního hnutí byl také například básník a senátor Viktor Dyk známý především také svou antisemitskou tvorbou. V roce 1923 mělo Národní hnutí údajně až 5 000 členů. Co by za to dali dnešní rádoby vůdci neofašistických spolků pochlebující Putinovi z Kremlu…o takové členské základně si mohou nechat jen zdát.

Národní hnutí mělo největší podporu u nacionalisticky laděného křídla Kramářovy Československé národní demokracie a mládeže z Mladé generace. 

Národnímu hnutí byla příznivě nakloněna např. Družina legionářů nebo část organizace Husitské ženy, zatímco například taková Československá obec sokolská jakoukoli podporu Národnímu hnutí odmítala jakkoli vyslovit.

Ideově se členové Národního hnutí snažili ovlivňovat chod v jiných stranách podle zásad programu Národního hnutí, kterým nebylo nic jiného, než trapnomagický nacionalismus, odpor k menšinám, propagace antisemitismu, rozšiřování nenávisti vůči Masarykovi a Benešovi. 

Do Národního hnutí směli vstoupit jen Čechoslováci, za které nebyli pokládáni představitelé minorit, kteří nesměli být přijímáni za členy. Stopku měli také Židé, komunisté, zatímco ženy nesměly být ve výborech a vedoucích postech zmiňovaného Národního hnutí, pravidelně zdůrazňující, že jde o nadstranický slepenec.

Dalším fašistickým subjektem je klub Červenobílí neoficiálně založený v roce 1922 Otakarem Čapkem a Zdeňkem Zástěrou. Na právnické fakultě Univerzity Karlovy se v Karolinu objevil leták studentského spolku Všehrd vyzývající k založení spolku proti “postupu Němců v Československu”. Výzva na propagačním letáku byla podepsána jako “Červenobílí”.

Zatímco Národní hnutí zvýšilo svou aktivitu po získání moci Mussolinim v Itálii, klub Červenobílí víceméně zahájil své aktivity po atentátu na Rašína v roce 1923. 

Atentátníkem byl anarchokomunista, Rudé právo napsalo, že se nestydí, že byl střelec na ministra financí členem komunistické strany, a tak fanatismus získal hybnou sílu ve svolání “táboru lidu” na Václavském náměstí, kde kromě slovního pranýřování komunistů došlo z úst klubu Červenobílých také na Československou obec legionářskou, na místě demonstrace označovanou za spolupachatele atentátu.

Shromáždění vyvolalo emoce a někteří demonstranti zaútočili na redakce nenáviděných listů a dokonce došlo i o pokus na zastavení představení v Národním divadle, protože divadelní kousek byl určený komunistické straně a zazněla také Internacionála, s čímž lidé z klubu Červenobílých nesouhlasili. K vlastnímu zviditelnění klub Červenobílých využil územní spory mezi Československem a Polskem, kdy fašističtí nadšenci uspořádali neúspěšnou výpravu na “zaprodanou Javorinu”. Nacionální výletníci zabloudili a  na místo určení nedorazili, a tak se zcela zaslouženě klub Červenobílých stal terčem posměchu.

V dubnu roku 1923 měl klub Červenobílých asi 1300 členů. Jejich hlavním působištěm byla především Praha.

Jedním z hlavních strůjců Klubu Červenobílých byl tajemník Kramářovy ČsND Josef Kučera, takže nakonec Československá národní demokracie patřila k těm, které klubu Červenobílých poskytovali svou podporu.

Klub Červenobílých byl také označován za radikální a intelektuální odnož Národního hnutí, protože se projevovali v názvu dvoubarevní radikálněji, než ve jmenovaném hnutí a členy červenobílého “spolku” byli často vysokoškoláci. Ovšem podporu a přízeň si pro svou radikálnost získávali u nejrůznějších ultranacionalistů, jako bývala odborová organizace v článku již jmenované Československé národní demokracie.

Ferdinand Peroutka o Červenobílých napsal: “Jinou skupinou bez ošklivosti k fašismu byli takzvaní červenobílí, přímo podporovaní národní demokracií, která si tak chtěla zajistit vliv na toto hnutí, obávajíc se nejvíce, že jednou by mohlo založit vlastní stranu. Hnutí červenobílých skládalo se většinou z mládeže na rozdíl od Národního hnutí, kam zanášeli své politické antipatie lidé zámožní a přezrálí. Byl-li typem člena Národního hnutí pražský domácí pán, typem červenobílých byl student.

Program klubu Červenobílých se v začátcích skládal z třinácti požadavků:

  1. československý jazyk jediným státním jazykem,
  2. revize zákonů omezujících suverenitu národa,
  3. zachování historických území s jistou mírou samosprávy,
  4. dosazování do funkcí odborně a mravně nejlepších osob,
  5. odstranění nespolehlivých osob z vojska a státní správy,
  6. redukce úředníků a zvýšení jejich platů k zabránění korupce,
  7. zrušení vázaných kandidátních listin,
  8. zachování a ochrana státních hranic,
  9. odborné a odpolitizované řešení pozemkové reformy,
  10. odpolitizování škol a ochrana mládeže před politickou agitací,
  11. podpora a ochrana,
  12. podpora hraničních vojsk,
  13. zachování soudcovské nezávislosti

Diskriminace žen s prvky antisemitismu se u klubu Červenobílých objevuje později. Nosnou linií ideologie se už od samotných začátků stává až fanatický antikomunismus a stejně tak fanatický protiněmecký nacionalismus.

Klub Červenobílých na rozdíl od Národního hnutí nevyznával italský fašismus a neodkazoval se k němu. Což ovšem neznamená, že se nejednalo o fašistický spolek.

Za první hnutí přímo se hlásící názvem k fašismu patří Českoslovenští fašisté sdružující se ve svém začátku kolem týdeníku Hanácká republika, jejíž vydavatel Robert Mach později vykonával funkci generálního tajemníka Československých fašistů.

Koncem roku 1922 měli fašisté v názvu  na Moravě 15 místních organizací a v Čechách 4(Praha, Kolín, České Budějovice a Litoměřice). Mezi stoupenci byli úředníci, učitelé, obchodníci…lidé nejrůznějších sociálních postavení a profesí.

Členem Československých fašistů se nesměl stát žádný příslušník komunistické strany, později ani Žid a sociální demokrat. 

Tentokrát Kramářova Československá národní demokracie Československé fašisty nepodporovala, i když z takové podpory byla podezříváni. Hlavním ideovým cílem v počátku své existence bylo: “upevnit vnitřně náš mladý stát, sesílit jeho zahraniční pozice a postaviti u nás český živel tam, kam právem patří” Ve skutečnosti Českoslovenští fašisté vystupovali už od své počáteční existence proti Němcům, Židům, Maďarům a dalším.  Ideolog fašistů Jan Kherés v roce 1923 vytvořil nový program, vydal “Desatero čs. fašisty” a také “Provolání čsl. fašistům a všem lidem dobré vůle”.

Československý fašismus byl definován jako hnutí, které vyrostlo z nespokojenosti s vedením národa a státu.

Mezi patnáctkou požadavků bylo například odstranění
“germanofilského a židovského vlivu” z předních míst státní správy. K mání jsou také požadavky na nejtvrdší postup proti německé, maďarské hlinkovské a komunistické iredentě a vyhnání všech německých, maďarských a židovských živlů bez státního občanství.

V Československu bylo mnoho fašisticky orientovaných stran a hnutí. Viz například skupina
Hradčanských, organizace Husitských žen, Liga svobody, v článku zmíněná mládežnická část ČsND Mladá generace. Zatímco dnes současní neofašisté podporují Hrad s Milošem Zemanem, fašisté první republiky jako sjednocující prvek neměli nic jiného, než útoky na Hrad i Beneše. Národní hnutí, klub Červenobílých i Českoslovenští fašisté zažívali příliv i odliv členů, kdy od jednoho přišel jiný a naopak.

I když si programově byli blízcí a o slučování se začalo šeptat, chuť být sloučeni pod jednu střechu nebyla v mnoha ohledech vítanou. S integračními procesy začali jako první v roce 1923 Českoslovenští fašisté, kteří se na schůzi dohodli na tom, že si místní organizace  Československých fašistů v Česku mohou říkat “národovci”. Tím v Čechách zmizela hlavní překážka v názvu: “Líbilo se jim lépe toto české pojmenování než naše fašista. Situace je tedy taková. V Čechách jest organisace národovců, která se liší pouze pojmenováním od fašistů, neboť jsme jednotným uceleným organisačním tělesem, máme společný program, společný organisační řád, společný výkonný výbor a společného jeho ústředí. Jedno tedy tělo, jedna duše a stejný cíl, pouze dvě pojmenování

O možnostech spolupráce diskutovali také představitelé Národního hnutí s klubem
Červenobílých. Personálně provázaní a ideově velice blízcí. 30. září 1923 se konal v Praze “první sjezd Národního hnutí”, na  který byli přizváni i delegáti Červenobílých a Československých fašistů.  Setkání mělo předcházet chystanému sloučení.

K přidružení klubu Červenobílých k Národnímu hnutí ale nakonec došlo 21. října 1923 bez Československých fašistů. Sjednocený spolek byl pojmenován jako “Národní hnutí
českoslovanské”. Část Červenobílých  vytvořila opozici ke sjednoceným a Českoslovenští fašisté měli své problémy, které řešili.

Sjednocení Národního sjednocení českoslovanského s Československými fašisty došlo až v roce 1926 pod názvem Národní obec fašistická. 

V tomtéž roce docházelo k zakládání dalších organizací při Národní obci fašistické. Například se jednalo o Rodobranu, pražské Fašistické studentské sdružení, Fašistický svaz studentstva, nebo Dělnický syndikát československého fašismu. Vůdcem Národní obce fašistické nebyl nikdo jiný, než hrdina československých legií Gajda.

Český fašismus hledal inspiraci ve fašismu italském, ale většina znaků italského fašismu tomu českému chyběla. Největším sjednocujícím znakem byl až fanaticky předváděný nacionalismus s odporem vůči minoritám a Pražskému hradu. Sociální sítě, respektive někteří rádoby vlastenci jakmile zjistí, že český fašismus neobsahuje znaky Musssoliniho ideového přesvědčení, tak začnou halasně tvrdit, že čeští fašisté fašisty nebyli, zvláště, když u Národního hnutí a klubu Červenobílých stojí v podporovatelské pozici politický počin prvního ministerského předsedy československé vlády Karla Kramáře.

Ve světě virtuality si klidně můžeme hrát na slepé a nevědomé, když to někomu pomůže na frustracemi sžírané dušičce, ale stejně nevědomý přístup neodstraní historická fakta, která jsou taková, jaká jsou.