Ztráta symboliky hodnot, obavy ze zodpovědnosti a strach z malosti z některých nás vytváří nelidi

I když Franz Kafka zemřel v červnu 1924, má stále skrze svá literární díla co říct současné společnosti. Jako kdybychom i v této uspěchané době žili v psychologických nuancích osobního provinění, pro která někteří spoluobčané útočí na minority, aby ostatní nezahlédli slabost trapného a nesebejistého čecháčka s ulepenými prsty na klávesnici a mizernými znalostmi pravopisu na vrchu.

Internetem ševelí hlasy neonacistů a upocených extrémistů, aby následně mezi řádky zazněl zasloužený pláč nad domnělou cenzurou, protože pestrý slovníček hospodských výrazů neodpovídá pravidlům a zásadám sociálních sítí, které si radikální scéna zvolila za hlavní “bojovou” linii svých zkázonosných myšlenek. Lidství se stává stále nedostatkovým zbožím, až blbým náladám z virtuálna podléhají i díky politikům a neexistenci mravních autorit další občané v okolí.

Člověčenství mizí jako poslední mohykán nad zlatonosnou řekou a místo něj přichází nesprávné, naprosto liché dovednosti a vlastnosti dovolující oběti vlastní nedokonalosti vnímat tak trošku jako evidenční číslo bez krve, mysli, touhy být šťastný a žít v bezpečí.

Je to jako v Kafkových příbězích. Ta zvláštní touha po nedosažitelném řádu věcí, který jsme si sami vlastní laxností a bezohledností rozdrobili na milion kousků.  

Nevědomky si sami sobě vytváříme nepatřičný svět nepatřičných hodnot, které se mnozí z nás snaží legalizovat do podobenství rádoby většinových názorů.

Nazvat někoho nečlověkem. Nazvat někoho „černou sviní“. Nazvat někoho nečechem, nazvat někoho „kozomrdem“ je tak podlé a naprosto trapné. Není to hodné lidské bytosti plné soucitu a pochopení. Snad jen bestie s očima zalitýma krví dokáže ospravedlnit takový čin. Ta bestie chce být silnější, aby dokázala ještě mnohem víc. Ta bestie chce růst, aby zastrašila hrdiny světla. Ta bestie chce podporu a v mediálnu ji dostává.

Kým jsme? Jsme ještě lidé, nebo loutky v rukách druhých? Potřebujeme si potvrdit svou identitu, ale ne tím, že na někoho houkneme a budeme se domáhat svých práv.

Ztratili jsme symboliku hodnot a v moři nejistoty se mnozí z nás ztrácí a zapomínají na to být lidmi. Jsme jako loutky Kafkových slov, nevěříme si a trpíme miliony nedostatky, přes které se snažíme dostat skrze násilí, zlo, nepochopení a dehonestaci druhých.

Uvědomují si ti noví hitlerové a diktátoři z anonymních obýváků, že ono houknutí na druhé je zcela zbytečné? Všechno, co poslední dobou jako společnost zažíváme, získává absurdní dimenze. A je to vidět například v prezidentských volbách roku 2018 a jednání některých politiků, kdy nevlastenci ani neví, koho by měli ve volbách volit jako první, protože k mání jsou proradikálně smýšlející bez ohledu, zda partaj, nebo politické hnutí má demokratickou minulost.

Absurdno začíná vládnout časoprostorem a my se ztrácíme na okrajích černých děr, ze kterých ti nejztracenější nenalézají cesty zpět. Poutníci a králové absurdna mizí v hnědočerném patvaru trapností dávajících klamný dojem bezpečí a nesamoty……je to jako droga, kdy si oběť bělavých krystalů neuvědomuje křehkost tělesné, duševní schránky a podlehne mámení……mámení nadvlády, mámení Nietzscheho nadčlověka překonávajícího své předchůdce mílovými kroky peletonem nesilných a nesebevědomých mužů a žen se symboly árijců malířovy říše prokletých a zakletých. Tito maratonci jsou sami sobě protivní, a proto jsou odporní k celému okolí. Jsou to šašci zasluhující si jen obecný posměch. Jen vyprávějí svůj niterný pocit vyřazenosti a nezařazenosti, jakési vyděděnosti ze společného vesmírna, ve kterém vidí nudu, šeď, poníženost. Ve kterém se každý záchvěv neperfektnosti mění v provinění těch druhých, totálně odlišných.

Zatímco je hledání řádu a spravedlnosti motorem všech ochránců lidských práv……extrémista a neonácek dělá všechno možné proto, aby nový řád narušil a zničil, protože nový řád dobra by znemožnil hru na nadlidi, odlišnosti i nepotřebné násilí.

Vyděděnost a nepatřičnost tolik patrná z Kafkových knih, by zanikla a vytratila by se v nepravděpodobných dobrodružstvích života.  Zatímco slušný člověk pracuje, vytváří, buduje a bojuje za dobro jen proto, aby obhájil své trvale zpochybňované právo na existenci, neonácek a extrémista každou vteřinu dokazuje pravý opak. Jak blízká jsou literární skvosty Franze Kafky dnešní „schizofrenní“ společnosti. Jak jsou dokonalým ztvárněním mnoha Čechů psychedelicky se zmítajících ve svých vlastních mindrácích totální nedokonalosti.

Odlidštěný svět s odlidštěnými city a odlidštěnými potřebami nás pronásleduje jako zlatá nit Kafkových děl. Snad je ještě čas na nápravu ze zdánlivě bezvýchodné situace. Je to především na nás samotných, zda se spojíme a vyhrajeme, nebo dáme šanci zlu absurdity.