Wahhábismus je chameleon, který se tváří jako islám, ale islámem vůbec není

Wahhábismus nepřináší spravedlnost. Tam, kam vstoupí, tam má většinou problémy s historií. Hraje si na bořiče starého, zatímco stoupenci wahhábova učení ničí repliky a originály prodávají na černém trhu. Ryzí podoba obchodního klonu z osmnáctého století nemá s islámem nic společného. Pomohla pouze vládnoucímu rodu Saudů ke získání větší moci v regionu Blízkého východu. Někteří wahhábité jsou teroristy, vyvraždili Charlie Hebdo, stříleli ve Francii, útočili na mnoha místech Evropy, a tak si je populisticky laděná média spojila s islámem, i když s ním nemají nic společného. 

Kitáb al-tawhíd (Kniha jednoty) a Kitáb al-džihád (Kniha džihádu) jsou hlavními prameny wahhábismu. Dokonale ukazují, že wahhábismus není totéž co islám. Komolí a upravují verše z Koránu a sunny, určují co je povolené a co zakázané ve víře i životní praxi.  Muslimům hloupé učení fanatiků zakazuje dokonce pobyt v zemi nevěřících, jinak se stanou nepřáteli ideologie.

Stoupenci wahhábismu si vytvořili vlastní „panteon“ složený z falešných učenců odvržených muslimskou obcí.

Radikálové se díky přepsaným základních knih islámu nazývají jedinými pravými muslimy, protože v jejich zemi se nachází Mekka s Medinou. Ignorují, že tato dvě místa nemají s wahhábismem vůbec nic společného. Heretici a sektáři vyhovují západním médiím i jejich vizím o jinověrcích. Průměrný Evropan díky kasovním trhákům z kin žije v představách  o velbloudech na poušti, trhovcích s fíky…..nemá představu o životě v muslimských zemích 21. století.

Proto pokládá za reálné to, co vidí každý den ve sdělovacích prostředcích. Tam se promenádují wahhábovští šílenci s bombami u pasu, nebo se prsí s černým suknem, které označují nestydatě za muslimský prapor……….doslova v přímém přenosu dochází k utváření virtuální reality, do které jako zadek na nočník pasují teroristé z Al-Kájdy nebo jiných zločineckých organizací. Kdo by se v takový okamžik zajímal o skutečnost? Kdo ji potřebuje? Čecháčkovští a evropští radikálové rozhodně ne, protože ti ten stav virtuality potřebují ke svému životu. Z něj čerpají v příbězích a v nich poukazují na nesmyslné tělesné tresty, kdy ženština přichází o život, protože žije v rozporu s pravidly šíleného wahhábismu.

Wahhábismus na islámu parazituje a snaží se za něj vydávat.

A v nevzdělaném společenství egoistů se mu to docela dobře daří. Dveře saudského království každým dnem ukazují hrůzy, kterých se wahhábismus na lidstvu dopouští. Duchovní otec wahhábitské hereze, Íbn Tajmíja, rozpracoval lživou teorii, o niž se tato ideologie opírá.

Na základě zfalšovaných pramenů a bez dostatečných znalostí vytváří Íbn Tajmíja novou ideologii, principiálně se lišící od klasického islámu.

Pro pravověrného muslima je naprosto nepřijatelné, aby rozjímal nad tím, kde na nebesích se nachází Stvořitel. Tajmíja tím, že dumá nad tím, zda se Stvořitel nachází nad nebeským trůnem nebo sedí přímo na něm, ukazuje, že není skutečným muslimem. Pro čtenáře tento detail může připadat nedůležitý, ale pro skutečného muslima jsou takové myšlenky nepřijatelné……snad jen pouze na akademické půdě a i tam je to téměř nemyslitelné.

Obyčejní muslimové mají každodenní starosti jako každý jiný a nezamýšlí se nad takovými věcmi. Přesto Íbn Tajmíja pokládal tento filosoficko – akademický oříšek za podstatný. Kdyby tomu tak nebylo, nerozšiřovali by wahhábité na nejrůznějších místech světa brožurky s teoriemi, kde přebývá Stvořitel. Cílem takového počínání je rozvrácení místní muslimské komunity, kdy by nejrůznější půtky přiváděly některé lidi do náruče wahhábitů.

Wahhábité se na rozdíl od muslimů liší tím, že žijí v konfliktu s mrtvými. Nejenže trestají velmi krutě všechny, co nevěří jejich nesmyslné sektě, ale ještě navíc se nestydí sáhnout na památku těch, jež dávno nejsou mezi živými. 

Pro jakéhokoli wahhábitu se smrtí přerušuje sepětí člověka se skutečností. Pro pravého muslima smrt neznamená konec vazby s okolním světem. Opravdoví muslimové pečují o hroby svých příbuzných a blízkých. Ohradí hřbitovy a v modlitbách vzpomínají na ty, kteří mezi námi již nejsou. Wahhábité s tím mají problém. Ničí hroby prostých muslimů a snaží se je smést z povrchu zemského.

Pro wahhábitu je tradiční pouť do Mekky vnímána jako zbytečná cesta za „kostmi v nějakém hrobě, protože Prorok je pro ně pouze mrtvola s kostmi“.

Ve jménu této ideologie také saudská administrativa přistupuje ke svatým místům v Mekce, kdy je vnímá jako prostředek k vydělání peněz. To je vidět nejlépe v okolí svatých míst islámu, kdy saudské úřady ve jménu větších zisků ničí kulturní dědictví islámu. Bourají se staré stavby a spolu s nimi mizí vzpomínky na rané období islámu, jež se v současném království v sedmém století rodil. Medinu i Mekku má ve své správě rod Saudů od roku 1801 – 1802, kdy vojenskými výboji získal Abdul Azíz ibn Muhammad ibn Saud toto území pro sebe.

V současnosti je královský rod Saudů ochráncem těchto svatých míst, i když ve 21. století nejvíce přispěl k největším demolicím historických památek islámu.

Staví se hotely, rezidenční čtvrti, lázně, nákupní centra……a to všechno na místech, kde ještě před několika lety stály památky staré několik stovek let. Komercionalizace se odehrává na úkor kulturního dědictví…….i v tom je vidět barbarství obsažené v umělohmotném wahhábismu. Nenávratně zničena byla například Mešita al-Manaratain, Mešita Fatima Zahra, Mešita Abu Rasheed, hrob otce Mohameda, hroby Banu Hašim v Mekce, historické církevní památky, hřbitovy a mnoho dalších cenných památek. Vysoké věže hotelů jsou cennější, než odkaz na historii druhého nejrozšířenějšího náboženství. Není divu, že jsou wahhábisté islamobofoby tak oblíbenými. Mnohdy dělají totéž, co by islamofobové dělali také, kdyby mohli. Opravdový muslim by památná místa uctíval a preferoval před kapitálem.

Jak již bylo naznačeno na začátku článku, všude, kam vstoupí wahhábisté, tam mají problém nejen s mrtvými, ale také s historickým dědictvím, které není možné zpeněžit.

Bylo tomu  v Iráku, v Afghanistánu, Somálsku, Libyi a je tomu dnes i v Sýrii, kdy wahhábité hrající si na Islámský stát drancují kulturní dědictví prastarých civilizací. Ve Svaté zemi mají wahhábovci na svědomí hrob Josefa Krásného. Vyřádili se na něm a zničili ho. Možná si poté připadali dokonalými následovníky muže, který se pyšnil tím, že po návratu z Iráku ukamenoval ženu cizoložnici. Aby nedošlo k nějaké mýlce, řeč je o Wahhábovi, který navázal na duchovní odkaz Tajmíji a svou myšlenku wahhábismu dokonal do“finální“ verze, dnes povýšené do státního náboženství Saudské Arábie.

Ostatně, barbarské sklony wahhábistů vídají ve večerních zprávách téměř všichni. Maník v bílém oblečení a plnovousem na tváři bouracím kladivem ničí asyrské památky, protože neodpovídají naturelu wahhábovce, protože myslí na zemřelou, dávno skonanou kulturu, která nemá pro radikála téměř žádnou cenu. Možná tak na černém trhu, kde s wahhábovcem nějaký kulturní barbar ze Západu bude obchodovat. Sádrové odlitky se před kamerami zničí a originály poputují za miliony do soukromých depozitů některého z miliardářů a milionářů. Pokud správce kulturního dědictví odmítne sdělit, kde jsou ukryté originály, je wahhábovskými radikály mučen a následně zavražděn.

Už samotný akt zabití je v rozporu s islámem. Takové chování Korán jednoznačně odmítá.

Problém je v tom, že západní média čin fanatiků nevykládají jako čin heretiků – wahhábovců, podávají jej za čin muslimů a jako muslimské barbarství se takové počínání zapíše do mysli neinformovaných diváků, protože stokrát opakovaná lež se stává v mysli lidí pravdou. Za přispění médií, jež mnohdy ani informovaní nejsou, dochází k rozšiřování předsudků, proti kterým se těžko bojuje. Těžko čecháčkovi z městečka vysvětlíte, že světoznámá CNN, nebo BBC rozšiřuje lži o islámu, protože čecháček věří v absolutní pravdu celosvětově rozšířených médií.

Muslimský společenský systém je nestejnorodý a nemá jednoho jediného náboženského představitele, jako například křesťanství.

Toho využívají wahhábité, kteří využívají ekonomické síly Saudů a prohlašují za učence příznivce wahhábismu. Za pomoci vlivu se do světa dostávají názory heretiků, jež by měly raději zůstat nevyřčené. Boží záměr není zničit světský stát a nahradit jej sekulárním režimem. Božím záměrem je žít v souladu s Koránem. Ten nenabádá k válce, zabíjení, únosům, terorismu, nebo znásilňování. Korán vyzývá k toleranci, lásce, míru a úctě. Ke stejným hodnotám vyzývají všechna náboženství světa, pouze lidé je ke své potřebě mění a ohýbají, přesně tak, jak to udělal Íbn Tajmíja a následně Wahháb, jehož učení v nejrůznějších obměnách teroristé vyznávají.

Stoupenci wahhábismu chtějí měnit boží záměr, a to i za cenu terorismu, který islám nikdy nepřipouští a pokaždé odsuzuje jako chování, jež je v rozporu s Koránem

Wahhábité využívají také toho, že ve státní správě nemuslimských krajin neexistuje dostatek odborníků a nazývají se proto nejrůznějšími názvy tak, aby spolek wahhábitů nebyl na první dobrou rozpoznatelný. Najednou se na světlo světa dostávají saláfisté, ale také salafitští súfijci…..takové víceslovné názvy matoucí potencionálního pozorovatele jsou pro wahhábitu sexy.

Extrémisté se tím snaží jako chameleoni zneviditelnit před „honem“ po teroristech. Wahhábita hrdinně řeže hlavy v Iráku, ale v Evropě se ukrývá za hesly jiných ideologických směrů. 

To je velmi nebezpečné, protože tím wahhábité poškozují samotný islám a muslimy nevyjímaje. Tím, že se wahhábité všelijak maskují za názvy, pouze ukazují, že nejsou skutečnými muslimy. Tím, že se wahhábistické organizace ukrývají za ideologiemi jiných směrů islámu, zkoušejí v samotných muslimech vyvolat pocit ohrožení, kdy očekávají, že se muslim přidá k pronásledovaným wahhábitům, protože tím zabrání válce státu proti islámu. Hra na chameleony může být za jistých okolností pro wahhábismus velmi prospěšná.

Wahhábité se jednoduchou poučkou: „Kdo není s námi, je kacíř, odpadlík, bezvěrec nebo pohan!„. V samotné Saudské Arábii jsou za muslimy považováni pouze wahhábité a ostatní jsou pohani v očích Saudů. Saudskoarabský režim zcela jednoznačně ukazuje nebezpečnost wahhábismu. Rozsudky smrti vynesené soudy v pouštním království neobsahují zákonné pojistky, ve kterých by se odsouzený mohl odvolat. Za prvních šest měsíců roku 2015 bylo v Saudské Arábii popraveno  na 102 lidí. Mezi popravenými jsou mladiství pachatelé a dokonce i psychicky nemocní lidé.

Od srpna 2014 do června 2015 bylo nejméně 175 lidí posláno na smrt – průměrně je každý druhý den popraven jeden člověk. Třetina všech poprav provedených od roku 1985 byla uložena za trestné činy, které nesplňují skutkovou podstatu nejzávažnějších násilných trestných činů, pro které by na základě mezinárodního práva bylo možné udělit trest smrti. 28 % poprav provedených od roku 1991 je uděleno za trestné činy spojené s distribucí drog. Téměř polovina – 48,5 % lidí popravených v Saúdské Arábii od roku 1985 byli cizinci……..zahraniční dělníci. Většina poprav v Saúdské Arábii je prováděna stětím, nebo v některých případech zastřelením.

Saudská Arábie v každodenní praxi ukazuje, že wahhábismus nepřináší spravedlnost a je v rozporu s Koránem a učením Prorokovým, i když i zde existuje mnoho proudů wahhábismu a ne všechny jsou tak nebezpečné a zlověstné.

Trest smrti je Rijádem zneužíván k boji s politickými oponenty. Wahhábité svou nenávistí ke všemu newahhábskému kompromitují jinak nezávadné pojmy jako jsou „šáhid“ („mučedník za víru“), „džihád“ (zápal, usilovnost na cestě Boží), „džadíd“ (nové, novátorství) a „salaf“ (ušlechtilí předci). Bortí je a dodávají umělohmotný šmak, s pomocí kterého dochází ke kompromitaci opravdového islámu.

Opravdu nejradikálnějěí větev wahhábismu neakceptuje možnost mírového soužití a dobrých vztahů mezi stoupenci islámu, křesťany a židy. Téměř vždy stoupenci tohoto směru používají krajní řešení buď a nebo. Buď se podřídíte, zbavíte staré víry, přijmete wahhábismus, nebo budete zavražděni a zotročeni. 

To je v případě wahhábitů typické. Muslim by se nikdy takto radikálně nezachoval. Muslim musí podle Koránu vycházet po dobrém s křesťany, židy a dalšími jinověrci. Muslim neklade striktní rovnítka s podmínkami. V tomto ohledu wahhábita je srovnatelný s islamofoby, protože ti rovněž radikální volbou buď a nebo chtějí muslima přinutit zříct se svého náboženství. Jen si vzpomeňte na Konvičku, jak v pořadu Veselovského na DVTV jasně vzkázal všem muslimům, že se buď zřeknou islámu, nebo skončí v internačních táborech. V tomto ohledu si je Abú Bakr al-Bagdádí z tzv Islámského státu do detailu podobný s Martinem Konvičkou z dnes již neexistujícího Bloku proti islámu.

Fundamentalismus se zakládá na strohém přesvědčení o majetnictví pravdy. Vyznačuje se neústupností, nesnášenlivostí a tvrdou, nelítostnou brutalitou. Z Koránu si účelově vybírá jen některá témata a symboly. Od morálně- právních úvah, zaměřených silně kriticky zvláště proti západním kulturním vlivům, přechází k tvrdému jednání proti jinak smýšlejícím osobám………..přesně takový je wahhábismus i islamofobie zároveň.

Wahhábovec a islamofob vycházejí ze stejných ideálů náboženského a politického fanatismu. Oba dva propagují fundamentalismus s dávkou radikalismu(prvků terorismu)

Saudští králové si vždy dobře uvědomovali důležitost wahhábismu pro legitimitu své moci.  Saúdská Arábie byla téměř do 70. let velmi izolovaným státem. Považovala se za oázu dokonalého islámu v prostředí sekulárních režimů. Přísný wahhábismus se příčil modernizaci, pobytům cizinců a příslušníků jiných náboženství v zemi. Wahhábismus vytvořil „náboženskou policii“, která  dohlížela na tradiční, „zbožný“ způsob života, cenzuru literatury, segregaci pohlaví a řádnou náboženskou výuku. Samozřejmě, náboženská policie nemá nic společného s islámem. To je výmysl wahhábismu a politické moci.

Wahhábismus čelí v Saudské Arábii krizi.

„Rodinný podnik Saudů“, v zahraničí známý jako Saudská Arábie, podléhá krizi a spolu s ní je v krizi také wahhábismus. Ta krize se projevuje dvěma směry. Tím horším, kdy se do wahhábismu mísí prvky arabského nacionalismu(například Muslimského bratrstva), nebo tím lepším, kdy se wahhábismus rozpadá na méně radikální prvky ochotné přijmout pokrokové změny.

Královský rod Saudů díky ekonomickým potížím, vysoké nezaměstnanosti a vlivu ze strany USA zavádí reformy a právě reformní pohnutky panovníka jsou důvodem, proč striktní vyznavači „nejtvrdší linie“ wahhábismu páchají v Saudské Arábii teroristické útoky. Královský rod, který stál při Wahhábovi a opřel svou vládu o jeho učení, nyní paradoxně musí vojensky i policejně zasahovat proti striktním vyznavačům wahhábismu.

Wahhábismus je velmi nebezpečný. Téměř vždy představuje potencionální nebezpečí terorismu i napojení na organizovaný zločin. Wahhábismus nepatří do Evropy. Wahhábismus nepatří nikam, protože se jedná o sektářské uskupení usilující o nadvládu hloupého učení Wahhába, Íbn Tajmíji nad neškodným a mír požadujícím islámem.