Středověké křesťanství s chrámy a katedrálami není pro současnou ani budoucí Evropu

Když na sociálních sítích dojde řeč na islám a vyznavače Koránu, téměř vždy se ozvou fanatičtí odpůrci všeho muslimského s tím, že se obávají islamizace, odmítají výstavbu mešit a především chtějí křesťanskou Evropu. Hluboko zakořeněná frustrace mající možná zdroj z obav ze svobody, otevřené společnosti a obavy ze ztráty vlastní identity hledá svůj cíl na vybití vnitřní nenávisti. 

A tím se stal islám a jeho věřící. Kdyby existoval v Česku morální imunitní systém, islamofobie by se nezakořenila tak hluboko, jako je tomu nyní. Imunitní systém je oslaben, přestává fungovat a Masarykem označovaná patologická sedlina sílí i za selhání českých církevních představitelů a politicko-společenských elit národa. Mravní zkaženost zobrazující se v postoji k uprchlíkům vypráví nehezký příběh o českém národě, který ani za více jak dvacet pět let od Sametové revoluce nebyl schopen vybudovat solidární občanskou společnost ochotnou něco obětovat například pro pomoc uprchlíkům. Obětí je v tomto myšlena činnost, finance na pomoc ostatním lidem atp. Situace není skutečně hezká, ale ještě stále je čas a prostor k zastavení zla, které se po zemích českých, moravských i slezských rozlilo.

Pokud se odmítačů všeho muslimského zeptáte jakou Evropu konkrétního křesťanství by si přáli, neumí odpovědět, protože si v jednobarevných myšlenkách nedokážou uvědomit, že Evropa, ale také křesťanství je dynamické, neustále se vyvíjí a nemá jednolitou šablonu, podle níž by bylo možné určit standardizovanou iso jednotku, ke které se mohou pokaždé přihlásit prudiči z diskusí, protože přistoupením k určité historické dekádě by došlo ke ztrátě kouzla těžce nabytých svobod a zároveň bychom popřeli hodnotu vývoje křesťanství, jehož současnou “modernost”  neználkové velmi rádi staví proti islámu jako něco naprosto lepšího, demokratičtějšího a tolerantnějšího.

Mluvkové ze světa nul a jedniček mají před sebou současnost a na té demagogicky staví, aniž by si v detailech uvědomili co pojem “křesťanská Evropa” znamená. Kontinent, na kterém žijeme, není jen nějaké území, ale stále pokračující příběh, do jehož žil vléváme, ať chceme, nebo ne, současnou, ale také částečně budoucí podobu.

V křesťanství, ale také v každém jakémkoli odlišném náboženství je hlavní hybnou silou vývoje spiritualita ovlivňující styl myšlení a způsob života lidí. V průběhu staletí se měnila, byla ovlivňována kulturou, do které vnášela a stále vnáší své otisky. Myšlení veřejnosti bylo a stále je ovlivněno náboženstvím, i když někteří s hrdostí sobě vlastní prohlásí, že jsou ateisty a do kostela nechodí.

Ovlivněni mnohdy nepochopeným domácím náboženstvím a kulturním šovinismem někteří diskutující z Facebooku hrají hru na kritiku islámu, aniž by si na vteřinu uvědomili, že právě ona ovlivněnost křesťanstvím nedovoluje plně pochopit “jazyk” milovníků Koránu, protože náboženství je jako cizí řeč, jejíž nuance, jednotlivé střípky pochopíte teprve tehdy, pokud ovládáte bravurně gramatiku a slovní spojení, s nimiž zvládnete bez chyb porozumět souvětí a jednotlivým obratům ve větě.

Obecné debaty o islámu, nebo o jakémkoli jiném náboženství rády zapomínají na pestrost proudů, směrů, nepřímo dovolují generalizování, a tak jsou zevšeobecňující klevetění podobného rázu vítaným doplňkem v nejedné skupině na sociálních sítích, kde excelují frekventanti vysoké školy života v sepisování velkých a ještě větších nesmyslů, nad kterými slušně vychovanému a demokracii milujícímu člověku musí stát hrůzou vlasy na hlavě. Bible i Korán jsou velmi složité světy, kde některé části textu odrážejí minulost vztahující se k období vzniku náboženství, ale také tam nalezneme pasáže stále aktuální pro dnešní svět. A to je nutné rozlišovat především. Je nutné chápat kontext a zároveň je třeba vnímat nejrůznější alegorie, kdy se pod slovy a větnými obraty skrývá v rámci kontextu a vývoje náboženství úplně něco jiného. A na toto všechno se ve zevšeobecňujících debatách zapomíná. Pak vznikají paskvily se zvěstmi o nepřátelské víře volající po vraždění bezvěrců.

Křesťanství mělo to štěstí, že si prošlo osvícenstvím, kdy ono rozdělování starého, neplatného a stále aktuálního, kritické nahlížení na Bibli přineslo náboženský pokrok. Něco podobného se odehrává a odehrávalo také v islámu, ale ne v takové míře jako v křesťanství. Obě dvě náboženství mají násilné proudy, ale ty tvoří jen malou část, od které se ostatní náboženská obec distancuje. Křesťanství, ani islám ze své podstaty násilné nejsou.

Lidé, kteří by nedokázali vyjmenovat desatero přikázání halasně za podpory například Okamury a jeho politického hnutí křičí, že přijetím muslimských uprchlíků bude ohrožena křesťanská Evropa…v takový okamžik je zcela legitimní otázka: “co tito lidé o křesťanství ví?” Například takové na vesnicích často v minulosti viditelné zvonění třikrát denně v kostele coby pobídka k modlitbě Anděl Páně zavedené Františkem z Assisi a růženec v křesťanství byly převzaty z islámu. Mnoho věcí považovaných v křesťanství za jeho specifickou část tvořící dnes základy katolické zbožnosti a teologie bylo převzato z islámu. Tomáš Akvinský jako klasik tradiční křesťanské teologie převzal aristotelismus od islámských autorů a v jednom ze svých spisů dokonce nabádal, aby křesťané, Židé a muslimové našli společnou řeč na bázi rozumu a toho, co je pro všechny společné.

Odpůrci uprchlíků a islámu rádi opakují krásnou frázi: “musí respektovat naše hodnoty”…ale jaké jsou skutečně naše evropské hodnoty…vědí to ti xenofobové? A víme to my všichni v Evropě a žijeme přesvědčivě podle nich, aby ti uprchlíci byli naším přístupem motivováni k jejich dodržování? A když mají odpůrci islámu a uprchlíků tak velkou péči o křesťanství, žijí podle křesťanských zásad a vědí jaké jsou?

Také je tragikomicky zábavné, když odpůrci muslimů, islámu, uprchlíků hovoří o ochraně křesťanské Evropy a křesťanských hodnot, zatímco v diskusích říkají, že bůh křesťanů je bohem lásky, zatímco ten muslimů je pedofil, bůh zla a násilí. Ve své neznalosti tito lidé ani nevědí, že se dopouští neskutečně trapné a hloupé hereze, se kterou šlapou zejména po křesťanství a křesťanských hodnotách. Jestliže jste křesťan a vyznáváte Boha jako stvořitele Nebe a Země, pak existuje jen jeden jediný Bůh společný pro Židy, muslimy, křesťany a další vyznavače náboženství, protože neexistuje nějaký lokální Bůh. Stvořitel je jen jeden a cesta k jeho uctívání, vnímání může být odlišná. Když virtuální ochránci křesťanských hodnot a křesťanské Evropy takto hereticky hovoří o Bohu, jak se potom mohou pokládat za křesťany? Potom jimi nejsou a zároveň šlapou po domnělých hodnotách, jež se jali obhajovat, ochraňovat.

V chytrých knihách se dozvíte cosi o intenzivní a extenzivní náboženskostí – spiritualitě, kde extenzivní složka touží po například obhajobě určitého společenského pořádku, nebo udržení moci, zatímco intenzivní náboženskost se týká jedince a jeho vnitřního přístupu, prožitku náboženství a přijetí toho, co je srdci bližší. Poměr intenzivní a extenzivní náboženskosti vytváří kolorit každé náboženské obce.

Zároveň extenzivní složka náboženskosti – spirituality vytváří z každého náboženství záležitost politickou. I proto je doslova úsměvné, když se hovoří o “politickém islámu”, protože stejně politickým je křesťanství, kdy biskupové, arcibiskupové sledují politické cíle náboženství a zároveň extenzivní spiritualita je k vidění například při projednávání legislativy zabývající se LGBT komunitou. Náboženství je nedílnou součástí života člověka, politiky nevyjímaje.

Pokud u věřících přebývá týhnutí k extenzivnímu způsobu vnímání náboženství nad tím intenzivním, potom může dojít až k deviantním formám náboženství, nebo k pokřivení víry jdoucího na ruku diktatuře a myšlenkám odporujícím základům daného náboženství a mládež se od takové verze propagovaného náboženství spíše odklání.

Pojďme se na malý okamžik podívat ještě jednou na výraz “křesťanská Evropa”…jaký je význam toho pojmenování? Označuje snad kontinent plný lásky? To rozhodně nikoli. Jde o velmi nebezpečný sebeklam, kdy si někteří lidé myslí, že křesťanství je z nejrůznějších důvodů záchranou Evropy, ale to tak být nemusí.

Spíš bychom se měli ptát jaké křesťanství je nadějí pro jakou Evropu. To je velmi důležité. A pokud někdo říká “chci křesťanskou Evropu, měl by říci jaké křesťanství chce a jakou Evropu chce. Pro Evropu dneška a zítřka není nadějí středověké křesťanství se středověkou Evropou, jak se někdy islamofobové snaží ve svých příspěvcích tvrdit. Honosné katedrály, kostely, chrámy mohou někoho lákat architekturou, ale pokud někdo upřednostňuje středověkou architekturu sakrálních staveb jako bernou minci pro správné a budoucnost přinášející křesťanství, potom se takový jedinec šíleně mýlí a nachází se v otroctví romantismu. Otázkou je, zda křesťanství dneška bude evropskou budoucnosti v následujících letech a obdobích. Pokud nezažije velkou reformu, tak nadějí nejspíš nebude. Pluralitní kultuře se bude muset přizpůsobit také křesťanství především ve své formě, aby následně neztratilo obsah.

Kdyby Duka a další následovali Tomáše Akvinského, věděli by, že nejcennější svátostí křesťana je svědomí, které často prudérní a nerozlišující preláti v zákazech a příkazech zrazují. Lpění na dogmatech bez ohledu na lidství je pověstným hrobařem křesťanství a spoluhrobaři bývají také samozvaní facebookoví  ochránci křesťanství, protože nerozlišují, neznají a požadují lpění na křesťanství neodpovídající dnešní době. I proto je volání po “křesťanské Evropě” z jejich úst tragikomicky zábavné.