Klaus mladší v projevu ukázal, že není liberálem, ale obyčejným nacionálem v řadě

Václav Klaus mladší jako rozvedený otec čtyř dětí obhajuje před poslanci rodinu jako základ státu. Kdyby nešlo o jednání několik málo hodin před hlasováním o důvěře vládě, dala by se jednotlivá slova zákonodárce považovat za poněkud velmi levný pokus o vtip.

Ale samozvaný odborník na vzdělávání v trikotu modravého ptáčka nežertuje. Jednotlivé věty myslí naprosto vážně, i když veřejně národu prozrazuje, že mekkou potomka bývalého prezidenta republiky není nic jiného, než diktatura podobná té v Maďarsku. Kdyby došlo ke změně ústavy a manželství bylo „ochráněno“ definicemi svazku mezi ženou a mužem, byl by tento pán s fyzickou vadou na obličeji neskonale šťastným, i když by mnoha lidem s odlišnou sexuální orientací vzal šanci na spokojený a tím pádem produktivní život.

Jediný synáček spoluzakladatele Občanské demokratické strany by chtěl žít v zemi, kde základem všeho je svobodný občan, přesto všechno řečník s červenou kravatou na krku ve svých příspěvcích ubírá práva druhým, když říká, že inkluze je zločinem na dětech s mentálními postiženími a manželství nejradši vídá pouze mezi mužem a ženou. Z takového názoru se každému opravdovému demokratovi a milovníkovi svobodné společnosti musí udělat nevolno od žaludku.

To je poněkud podivný přístup ke svobodě a svobodnému občanovi jako takovému.

Svoboda nejspíš končí a začíná tam, kde je vítaná rudohnědým viděním světa zasmrádlého ultranacionalismu, který jak Klaus mladší i starší ve svých vyjádřeních ukázali víc než milionkrát.

Bohatství společnosti skutečně vzniká spontánními aktivitami obyvatel státu, ovšem tato spontánnost není možná, pokud přichází ultranacionalista, požaduje výstavbu hraničních zdí a ještě k tomu míří na ty nejslabší, jakými bezpochyby zdravotně postižené děti, nebo uprchlíci bývají. Se zvláštní školou se nedospělý tvoreček dostává do zdrcující spirály, ze které se kvůli nacionalismem odebrané příležitosti velmi těžko dostává. S „neplnohodnotným“ vzděláním přichází špatné pracovní příležitosti s malými výdělky a spontánnost plná aktivit se stává věcí naprosto nemožnou, protože i obyčejná spontánnost potřebuje finanční obnos, určité zázemí, kterého není dost, pokud se nenacházíte na patřičné sociální úrovni.

Kdyby nebylo dotací, daní a jednotlivých vládních zásahů, například v oblasti lidských práv, byla by na tom česká společnost velmi špatně. Ale to si pan Klaus mladší zřejmě neuvědomuje, nebo spíš chce, aby veřejnost v přímém přenosu viděla to, co hlasatel chce, aby bylo viděno.

Bez eurodotací by neexistovaly opravené silnice, zateplené domy, některé domovy důchodců, renovované školy a kulturní zařízení, ale to není v tomto okamžiku vůbec důležité.

Řečník chce být ultranacionálním a tomuto kýčovitému chtíči podřídí za pultíkem ve sněmovně doslova každou vteřinu ze zhruba osmiminutového defilé před televizními obrazovkami, protože dnešní zasedání parlamentářů přenáší zpravodajský kanál fobiky a ultranacionalisty tolikrát proklínané České televize.

Mezi provoláními „Chci žít v zemi“ se objevuje útok na úřad paní Šabatové, který je v Klausově slovníku považován za naprosto zbytečný, jako kdyby obhajoba lidských práv, nebo kontrola chování personálu domovů důchodců k seniorům nebyla důležitou věcí. Takový přístup ukazuje, že se svobodou a svobodným občanem to u Klause mladšího nebude vůbec žhavé. Chovat se podobně jako rasista, útočit na odlišné náboženství, nebo nezabývat se kontrolou správného fungování institucí pečujících o bezmocné není projevem svobody, ale znakem nedemokratického myšlení obhajujícího pouze jednobarevný svět, kde bílá převládá nad všemi odstíny a křesťanství nabývá podobenství fetiše xenofoba, k němuž by se měli všichni ostatní přihlásit, jinak nejsou řádnými občany státu.

Průměrný pisálek ze sociálních sítí musel mít velkou radost z Klausových slov. Od Šabatové se šikovní posluchači přesunuli až k nevládním agenturám, které zmiňovaný osmačtyřicátník hluboce nenávidí. S odmítnutím nevládek dochází k nepřímému odmítnutí základního principu demokracie, takže nakonec milovníci Kremlu a cesty na Východ mohou zůstat klidnými. Kromě nováčka Černocha přecházejícího do ODS mohou obdivovat i stejně starého spolustraníka z Prahy.

Občan, rodina, obec a stát v ultranacionálním hábitu je tím, čím by se měla společnost v myšlenkách řečníka zabývat. Tragikomická je Klausova představa o právech, jakými by se měla vláda zabývat. Mělo by se jednat o základní práva, jakými jsou například právo na život, na svobodu, na vlastnictví, aby v drtivé většině věcí stát jednal zdrženlivě. To je opravdu smutný pohled na fungování společnosti podle recepisu Klausova střihu.

Málo zákonů nepředstavuje ani omylem přímou úměru mezi vymáháním paragrafů a dobrém soužití spoluobčanů. Alespoň veřejnost vidí ubohost představ i myšlenek syna muže, který ještě před několika lety usedal jako Zeman v Pražském hradě.

Kdyby nebyla demokracie, nemohl by tento muž do éteru vykřikovat své zhoubné sny o militarizaci, odmítání zahraniční ch misí Armády České republiky a slovních ataků do dalších součástí české společnosti. Ale to je Václavu Klausovi mladšímu nejspíš úplně jedno, protože prim představují setkání s představiteli krajní pravice, jako jsou například momentky s brněnskými Slušnými lidmi, s nimiž se setkal více než jednou.

Václav Klaus se nechce vzdát kmenového cítění, a proto odmítá multikulturalismus, Evropskou unii, aby si později mohl hrát na „kmenového náčelníka“ mnohdy se vyjadřujícího na chlup stejně jako extrémisté z Okamurova hnutí SPD, kde nechybí kecy o sociálních dávkách, ani odpor k ekologickým organizacím chránících přírodní dědictví státu.

Pohled na tohoto občanskodemokratického poslance byl opravdu nehezký. A to nikoli kvůli zdravotnímu postižení, ale kvůli ohavným myšlenkám, které bývalý ředitel prominentního gymnázia v sále pronášel.