Uvědomují si komunisté, že je to zejména KSČ, kdo vraha z Lidic přijala do služeb StB?

Na večer 9. června 1942 byly středočeské Lidice obklíčeny jednotkami SS, německé policie a nikdo z přítomných obyvatel nesměl obec opustit. Nacistický režim zde spáchal další ze strašných zločinů, na které bychom neměli zapomenout ani omylem.

Náboženská, etnická nenávist vydávající jeden národ za vyvolený povraždila značnou část obyvatel místní vesničky, zatímco většina žen, dětí „nevhodných k poněmčení“ skončila v koncentračních táborech, pod kulkou popravčích čet, nebo v „náručí“ upravených dodávek, ve kterých byli nedospělci udušeni výfukovými plyny. Nacistické řádění mělo za následek totální vymazání Lidic z mapy světa a smrt 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). To je vskutku strašné a fotografie mrtvých těl na trávě po lidickém masakru by měla být mementem pro všechna pokolení.

S posilující islamofobií, hrubnutím společnosti a ochoty přijímat napodobitele antisemitů bychom tento obrázek měli mít před očima, protože nenávist povýšená třeba na státní politiku může vyvolat genocidní šílenství eskalující ve vymazání jedné vesničky kdesi na území republiky. Nenávist je špatným rádcem. Dehumanizace těch, co nejsou zrovna po naší chuti vede právě k takovýmto zvěrstvům. Proto by stát měl důsledněji potírat případy antisemitismu, islamofobie, nenávisti vůči Romům a dalším představitelům minorit.

S poctami a věnci pokládanými na památník nacistické zlovůle bychom neměli zapomínat také na to, co se odehrávalo poté, v roce 1945 a pozdějším období.

Na vyvražďování vesničky se mimo jiné velkou měrou podílel SS-Obersturmführer Max Rostock z kladenské „pobočky“ tajné služby SS a NSDAP(SD jednotky).

Max Roztock

Několik dnů po atentátu na Heydricha se kladenskému gestapu dostal do rukou dopis Říhy oznamující milence ukončení milostného vztahu. Na základě tohoto dopisu byla 4. června 1942 provedena v Lidicích razie, při které byli zatčeni příbuzní chlapců tou dobou sloužících v protinacistických jednotkách v zahraničí. Výslechů těchto příbuzných se účastnil samotný Roztock, jež byl později také členem “organizačního štábu” vyhlazení Lidic.

Roztockovi agenti měli sledovat nálady obyvatelstva během vyhlazování středočeské obce a událostí nacistickému vyhlazování přecházejícím. Samotný Roztock vykradl v Lidicích místní kostel i přes zákaz okupačních orgánů a podle svědectví lidických přeživších se podílel na zmlácení místního faráře. V neposlední řadě nechyběl zmiňovaný esesák také při odebírání dětí matkám při transportu do koncentračního tábora. Později byl člen nacistických výzvědných služeb přeložen do Českých Budějovic, Hradce Králové a také na konci války působil v roli esesmana v sousedním Maďarsku, kde 5. listopadu 1944 obdržel od nacistických úřadů zvláštní uznání za zásluhy na odhalení chystané zrady maďarské vlády. Zbytek války se vrah z Lidic zabýval podle svých slov sháněním falešných dokladů pro francouzské pronacistické kolaboranty.

Přesto nacista z osudného dne za vražedné řádění nedostal žádný trest, i když byl později pro šmelinu zatčen Francouzi a následně předán do rukou československé justice, která tohoto muže zařadila ve zvláštním pátracím oběžníku číslo 1 na 45. místo válečných zločinců, jež by osvobozené Československo velmi rádo dostalo před soudy za jejich kruté zločiny, kterých se dopustili.

Tehdy byl u Rostockova jména uveden nesprávný údaj řadící tohoto nacistu do pomyslné škatulky bývalého zaměstnance gestapa v Kladně. Jméno zmiňovaného muže se s postupem času stále s větší frekvencí začalo objevovat v pátracích listech Československého úřadu pro válečné zločiny, nebo Československé komise pro vyšetřování válečných zločinů nacházející se tou dobou přímo v americké okupační zóně v Německu.

Jeden by řekl, že tento muž opravdu neunikne zaslouženému trestu, jakým měla být oprátka. Ale jak již bylo v článku řečeno, trest se nekonal. V osudný okamžik vyvražďování Lidic byl tento esesák plný sil a sebejistoty, zatímco hned 8. května 1945 podle jednoho ze svědectví raději vyměnil uniformu za civil a zmizel v Heidelbergu, kde se nacházely tábory německých válečných zajatců, mezi kterými se Rostock schovával. Později se z internace dostal a v pátém největším městě dnešní Spolkové republiky Německo působil pod falešnou identitou Rostocka Meissnera jako malíř pokojů.

Jiná verze líčí příběh, ve kterém masový vrah z Lidic nepřevlékl ihned kabát do civilu, ale jako příslušník Wehrmachtu dobrovolně odešel do amerického zajetí v jednom z heidelberských táborů pro německé válečné zajatce, kde v místní pobočce Červeného kříže dobrovolně pracoval. Mezi vězni měl výjimečné postavení, a tak si namluvil jednu dívku z kantýny, u které také přespával. A podle této verze se mu milenecký vztah nevyplatil, protože Rostocka následně prozradila jeho skutečná manželka, která do tábora přijela a prozradila manželovu identitu.

Tak jako tak, byl bývalý člen SD jednotek po delší době v Heidelbergu na naléhání československé strany zatčen, držen v několika amerických věznicích v Německu, až při jedné eskortaci utekl a trvalo další tři roky během několika zadržení, zdařilých a neúspěšných útěků, než se tento Hitlerův služebník objevil na ruzyňském letišti v Praze.

22. dubna 1950 Francouzi předali Maxe Rostocka československé justici. Kdyby se bývalý nacistický agent nezabýval šmelinou, pro kterou byl Francouzi zadržen, možná by nikdo neodhalil vrahovu pravou identitu.

Původně byl agilní nacista odsouzen k trestu smrti, ale ten mu byl změněn o tři roky později rozhodnutím Antonína Zápotockého na trest doživotní.

Proces s nacistou se odehrával v období politických procesů, a tak si žalobci se správností nedělali těžkou hlavu, protože KSČ stejně nařídí, jaký má být trest a ten stejně zazní v rozsudku, i když se souzení odvolají. Trest smrti byl vyřčen, zahraničí vědělo, že soudní proces nebyl nezávislý a sílil tlak na domácí úřady, instituce.

Kdyby možná československé soudy nesoudily Roztocka i za vedení konfidentské sítě na Kladensku, Zápotocký by rozhodl jinak.

Soudit válečného zločince i za konfidentství bylo v rozporu s mezinárodním právem, protože v žádosti o vydání podané francouzské straně byl uveden pouze proces za Lidice. 

Mimochodem, během prvního roku prezidentování Antonína Zápotockého bylo prezidentem “potvrzeno” 41 rozsudků smrti a dalších 8 bylo změněno na doživotí. Mezi odsouzenými byli nacisté, ale také političtí vězni ze známých politických případů z padesátých let dvacátého století.

Roztock velmi dobře věděl, že jako nacistický zpravodajec dokáže komunistickému režimu něco nabídnout, a tak směrem k StB opakovaně sesílal jako odsouzený doživoťák své nabídky na službu v trikotu komunistického tajného agenta.

Koncem roku 1959 StB začala kladně reagovat. Bývalý esesák umí bravurně německy a mohl by posloužit StB na západním Německu. Po vzájemné domluvě docházelo ke schůzkám mimo zdi vězení. Roztock dostal krycí jméno Fritz, ale definitivní propuštění ze zdí žaláře následovalo až o několik měsíců později. Dělat pod krycím jménem agenta pro komunisty, nebo sedět za mřížemi na zbytek života? To je celkem jednoduché rozhodnutí.

Fritz, tedy Max Roztock přes Rozvadov opustil vězení 4. února 1960. Některá západní média tohoto muže vykreslovala jako oběť justičního omylu, což se StB náramně hodilo.

O měsíc později navazuje s vedením StB písemný kontakt, ale osobně se s československou politickou policií setkat nechce. Ve službách estébáků je několik dalších bývalých esesmanů, představitelů nacistické výzvědné služby…tito lidé podávají do Prahy zprávu, že Roztock je úplný hlupák, protože všude o spolupráci s StB mluví. Vrah z Lidic opravdu nejspíš nebyl dobrým řešením. Později se neschopný agent československé StB stal členem německé tajné služby BND.

Zavražděné děti neměly šanci poznat v pubertě lásky, ženy a muži nedostali příležitost dožít se vnuků a stáří, zatímco esesák de facto omilostněný československými úřady zemřel ve věku 73-74 let na území západního Německa v roce 1986.

To je velmi nespravedlivé. Jestlipak si komunisté uvědomují při vzpomínce na Lidice, že jeden z hlavních vrahů přežil a užíval si důchodu? Stoupenci KSČM, dřívější KSČ jsou většinou pokrytci, a tak raději dělají slepé, nevidí StB využívající válečné zločince ke své službě…příběh Maxe Rostocka je velmi smutným příběhem, kdy spravedlnost kvůli komunismu spáchala i díky selhání žalobců sebevraždu doslova v přímém přenosu.