Antonín Zápotocký se aktivně podílel na vytváření komunistického teroru

21. března 1953 se Antonín Zápotocký stal druhým, takzvaným lidovým prezidentem Československa. I když tento muž podle historiků velmi dobře věděl o pozadí politických  procesů, je některými rádoby vlastenci vnímán jako neškodný prezident sem tam posedávající nad pivkem v některé z nevalných hospod v okolí.

Ostatně to, že Zápotocký musel vědět o politických procesech jasně dokládá jeden z posledních případů z roku 1954, kdy před zmanipulovanými soudy a ukřičenými žalobci sloužícími rudé hvězdě v popředí stáli tzv. slovenští buržoazní nacionalisté, mezi kterými nebyl nikdo jiný, než poslední budoucí komunistický prezident Gustáv Husák.

Historici sice říkají, že si Zápotocký byl vědom, že nemůže kvůli stranické náladě ve státě zastavit krvavé bezpráví, nicméně je to právě Antonín Zápotocký, kdo svými podpisy spolurozhodoval o internacích, zatčeních a dalších nedemokratických postupech vůči odpůrcům režimu a tehdejších politiků.

V protiústavních událostech komunistického puče února 1948 se Zápotocký podílel na převratu a byl také členem stranické komise, která řídila revoluční dění v celé zemi.

Takže jakékoli vyviňování ze zásluh na zavádění krutovlády je v případě Zápotockého úplně zbytečné, protože se tento muž podílel také na zavádění všech forem poúnorového teroru, i když si získal u spoluobčanů oblíbenost především díky kritice narůstající byrokracie, nebo také bezostyšně sliboval odvolání násilné metody kolektivizace venkova.

Slova z nejvyšších míst přicházela, ale skutky špatnosti plné krutostí, krve, mučení a okrádání dříve soukromých zemědělců pokračovaly plnou rychlostí. K obrazu lidového prezidenta napomáhala Zápotockému také jeho prostranická a vysoce propagandistická literární tvorba, z níž asi nejznámější zůstává „Rudá záře nad Kladnem“, nebo „Vstanou noví bojovníci“ zfilmovaná v roce 1950 režisérem Jiřím Weissem. Zápotocký ve svých dílech popisoval dělnické hnutí 90. let devatenáctého století a počátku století dvacátého, čímž si získal u čtenářů a diváků velké sympatie toho, kdo je lidštější, vnímavější a solidárnější. Antonín Zápotocký také rád podnikal výlety do divadel, obchodů, kdy cestou na ulici, nebo přímo v navštěvované instituci s přítomnými lidmi mluvil jako sobě rovnými. To je také jeden z důvodů, proč na Zápotockého někteří lidé i dnes vzpomínají s láskou, protože vězeň z koncentráku Sachsenhausen-Oranienburg nemůže být tím zlým…

Současníci nepamatují měnovou reformu z roku 1953, a tak Antonína Zápotockého neviní z toho, že okradl svůj vlastní národ také například tím, že o reformě v časech jejího zavádění a krátce předtím lhal.

Dva dny před zavedením reformy jakýkoli její příchod popíral, aby následně dva dny poté, 1. června 1953, danou reformu „sám spustil“. V poměru 5:1 došlo ke znehodnocení úspor občanů střádajících své peníze v bance…pro ty, kteří šetřili doma, bylo znehodnocení v poměru 50:1. Bezohlednou devastaci majetků Čechoslováků neuneslo mnoho nespokojivců.

V Plzni dokonce došlo k povstání, k jehož potlačení byla na příkaz Zápotockého povolána armáda Lidové milice i Pohraniční stráž.

Komunisté měli obavy, aby se nespokojenost nerozlila po celé republice, a tak světlo světa spatřily velmi pochybné soudní procesy s těmi, co se odvážili postavit s transparenty a protikomunistickými hesly na ulicích ekonomické devastaci Čechoslováků. Plzeňské povstání bylo největší z více než 130 stávek a nepokojů, které se v Československu ve dnech 2.–5. června 1953 odehrály. I proto musely být reakce režimu nepřiměřeně kruté. 250 demonstrantů bylo při srážkách s armádou, Lidovými milicemi a Pohraniční stráží zraněno, aby nakonec několik dalších stovek bylo zatčeno a následně souzeno.

Čistky se dotkly také rodin účastníků demonstrací. Antonín Zápotocký nikoho neušetřil a nechal panovat krutosti společně se zpolitizovanými soudními procesy dál. V samotné Plzni tenkrát proběhlo na 14 politicky motivovaných procesů, kdy před soudem stálo na 331 osob.

Mnoho dalších demonstrantů postihly také mimosoudní perzekuce eskalující například v ničení budoucnosti členů rodiny, nebo pracovního uplatnění účastníků demonstrace, kdy někteří byli také donuceni k vystěhování z Československa.

I na tomto bezpráví má zodpovědnost Antonín Zápotocký, jehož chování během měnové reformy a podíl na potlačení demonstrací srazilo prezidentovi popularitu mezi lidmi o podstatně velkou část.

Dávno předtím Antonín Zápotocký jako předseda Gottwaldovy vlády napomáhal k přetváření Československa v bezmyšlenkovitý Stalinův satelit otrocky naslouchající příkazům Kremlu, i když přímo u Stalina porozumění nenašel hlavně díky Slánskému, jehož masový vrah z Moskvy v roce 1952 přímo Zápotockému vyčítal.

I proto je zvláštní, že se v současnosti k Zápotockému hlásí takzvaní vlastenci, přitom politika padesátých let jakékoli české, nebo československé vlastenčení potírala a odmítala. Náklonnost ke všemu sovětskému vedla dokonce k tragikomickým událostem, kdy v roce 1952 Antonín Zápotocký ideově pohřbívá Ježíška, aby ho následně ve štědrovečerním projevu nahradil dědou Mrázem.

Rudá záře nad Betlémem vypadala opravdu zvláštně. V Zápotockého projevu hvězdy přebírají rudou barvu, zatímco tyranizovaní političtí vězni pracují v otrockých podmínkách do poslední kapky potu za pomoci téměř fašistického chování místních dozorců v pracovních táborech tolik připomínající ty nacistické, nebo stalinské. Až si člověk z úhlu dnešního pohledu říká, jak mohli komunističtí pohlaváři klidně spát. Neschopný alkoholik Gottwald následovaný svými soudruhy nepřinášel nic dobrého. Ještě před smrtí žádosti o rehabilitace politických vězňů tvrdohlavě odmítal.

I proto bychom neměli zapomínat na to, jakým hrůzám například lidé jako Antonín Zápotocký sloužili. Časy jeho vlády se nikdy nesmí vrátit, a proto nesmíme zapomínat na naši minulost.